Retro #1 Do stejný řeky dvakrát, až se ucho utrhne

Když člověk dělá v mega korporaci, tak je vlastně jedno, co doopravdy umí nebo co si myslí. Při aspoň bazální schopnosti číst instrukce a ty pak vykonávat, se lze mít poměrně dobře dlouhá léta. Ti schopnější, tedy čtenáři instrukcí s rozšířenou slovní zásobou, se pak můžou stát leadery, managery a jinými privilegovanými korporátními exekutory příkazů. Tak trochu se to stalo i mně. Po pár letech v pozici otroka s pravomocí CTRL+C >> CTRL+V jsem se proklikal do nejvyšší klikačské role, ve které jsem měl nad copy paste kompetence i možnost klikat kolegům docházku. V cívíčku to vypadá dobře, když člověk roste, že. Ve virtuálním vesmíru se všecko hnedka rozkecá, takže dřív či později přistane na LinkedIn soukromá zpráva plná superlativ a ohromujících částek. Kdo neumí implementovat svoje master skills do světa sociálních sítí, toho lapí na vábničky personalisté z agentur všeho druhu.

Přesně můj případ. Poctivě jsem klikal denní, noční, víkendový i svátkový směny, vyplňoval tabulky do tabulek, formátoval kilometry mailů a rozeslal tuny reportů, až se mi v životopise nastřádal plůtek pozic s progresivními názvy. HR byznys placený chudými nadnárodními firmami loví i ve vodách, kde plavou ryby břichem nahoru. A přesně tam našli mě. První hovor se super zdvořilou Manager Assistant mě nenechal na pochybách, že tohle je terno. A pak už to šlo einz zwei. Návštěva v luxusním baráku, kde mi píchli do žil naději na větší stůl v open space, rychlejší Windows na laptopu a míň smradu na chodbě z kantýny. Omámenej vidinou nové šňůrky na krk (na té se nosí karta ke vstupu) jsem souhlasil s pohovorem v nové firmě.

Pečlivě oholen, učesán, vzorně oblečen podle dress code a včas jsem dofuněl do čtvrtýho patra nóbl budovy. Dost zpruzená vrátná, vlastně Reception Manager, mě hned zpražila, že nemám visitor kartu a jak sem se jako dostal nahoru. No nic, drobná kaňka na prvním dojmu přece nemůže rozhodit moji misi. Manažer si mě vyzvedl už po dvaceti minutách čekání na prosezeném sofa. Vypadal vedle mě jak kolotočář. Zmuchlaná košile se vzorkem oběda, rozevlátý límeček a špinavé boty působily vedle mé domácí přípravy tak nějak nepatřičně. Ale co, však jsme jen lidi, říkal jsem si.

Manažer se mě ptal na kde co, zejména na to, jak to funguje u nás, co a jak děláme a tak. Poučen z jednoho ze sta security educations jsem stroze odpovídal, že toto opravdu nemohu komentovat. Nevadí, tak si budem povídat o něčem jiným, kapituloval nakonec ten nešťastník. Letem světem jsme probrali moji hvězdnou kariéru a excelentní schopnosti. Na konci těch patnácti minut mi podal ruku a bylo.

O to větší překvapení mě čekalo cestou na šalinu. Paní personální mi hned volala, že jsem zanechal výborný dojem a že už má od pana manažera rozhodnutí. Vzal mě. Dal jsem výpověď, přečkal dva metry a nastoupil.

Když ajťáčka lapají, pěkně mu klikají. První den byl snový. Hned při nástupu ráno jsem se seznámil s dost milou lesbičkou, která se mě stále ptala, jestli to s ní nechci zkusit. Pokušení jsem odolal a po podpisu smlouvy a uvedení ke svému stolu jsem dostal chuť na cígo a kafe. Boha! Error jak prase! Ta znuděná pipi na recepci mě důrazně poučila, že si každý odchod musím pípnout, prej tady není žádnej bordel. Pokorně jsem si pípl a venku vykouřil cíga hned tři. Dopoledne se vleklo, nadřízený zapomněl,  že mu přišel nový člověk. Stůl jsem vyfasoval na strategickém místě. Hned vedle hajzlu. Nikdy bych nevěřil, kolik lidí se za půl hodiny potřebuje vyprázdnit. Brzo mě smrad z kabin čistoty přiměl jít na další cígo, tentokrát s pípnutím. Venku jsem potkal ranní lesbu, tak jsme se zakecali. K obědu jsem si poprvě v životě dal trojitou vodku a půl krabky cigaret. Aspoň že odpoledne už pak bylo snesitelnější. S pocitem „dal jsem to“, jsem si v pět pípl odchod domů a s kamarádem plul rovnou čarou na sváču do hospody. Rezonovalo ve mně zklamání, deziluze a nasrání. Takovejch keců sem a tam a nakonec mě tam nechaj sedět u hajzlů, jen kasička na pětikoruny mi chybí.

Ve středu už jsem rutinní nudu nevydržel a zavolal svojí ex Nadřízené. Požaloval jsem, že jsou na mě zlí a že chci zpátky. Chvíli dělala Hanu, ale nakonec mě vzala na moje původní místo. Vstoupil jsem do stejné CTRL+C >> CTRL+V řeky, protože jsem věděl, že nebudu sedět u hajzlu a nebudu si muset pípat každý kafe. Staronoví kolegové mi dávali pár tejdnů sežrat, že jsem debil, ale to jsem bral jako folklor.

Teďka zas kroutím výpovědní dobu, zas se brodím z jedné řeky do jiné. Nadřízená mi při výpovědi jemně naznačila, že tak blbá, aby mě znovu vzala, už nebude. Ještěže tak, bo jestli mě bude po obědě pálit žáha při vyvolávání, tak si vzpomenu, že do stejné řeky dvakrát, až se ucho utrhne. Aspoň doufám, že.

Reklamy

2 komentáře: „Retro #1 Do stejný řeky dvakrát, až se ucho utrhne

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s