Po několika dílech chvalozpěvů na Ostravu jsem si dnes dodal odvahy a napíšu o odvrácené tváři téhle krásky. Tak jak se dejchá vzduch protkanej benzopyrenem a velejemným prachem, kterej na sklech lepí a nejde umýt? Jak voní žlutej kouř z koksovny a fialovej z hutí? Jako sirný koupele v Piešťanoch, jako průjem psa na podlaze, jako tav asfaltu na vozovce, jako dým z komínů v zapadlé vsi, jako…

Ostrava je smrdutá. Teď, na jaře, se mi dýchá o poznání lehčeji. Kolem domu kvetou třešně a jabloně, šeříky. Pokaždé, když vylezu z naší vlhkem a plísní ztrápené sloje, nasaju nozdrama každou vůni zvlášť. Teď na jaře. Od října do března jsem ale ráno dýchal přes šálu nebo svetr. Na nočních, kolem desáté večer, se nad Moravskou Ostravou (a nejen nad ní) rozprostřel jasnej důkaz, že ArcelorMittal (hutě), koksovna, spalovna odpadů, elektrárna ve Věřňovicích, fabriky v Bohumíně, Rychvaldu, doly u Karviné, závody v Polsku a další provozy, jedou naplno. Pokaždé, když jedu z Ovy do Havířova kolem hutí, udeří mě do nosu ostrej pach síry. Totéž se děje, když jedu do Frýdku kolem Paskova. Ostrava je epicentrem průseru, kterej tu dejchá přes milion lidí. Emisní limity slouží spíš pro pobavení hostů, protože jinak si nedovedu vysvětlit nečinnost kompetentních orgánů. Běžně tu totiž máme denní maxima překročený šestkrát. Klidně týden v kuse jsou hodnoty svince ve vzduchu daleko za čárou normy a jediný, co vidím a slyším, jsou zprávy v televizi a na netu, jak v Praze přemejšlí o MHD zdarma.

Ostraváci jsou jiní. Asi ze zvyku (a podle mě z odevzdanosti) svýmu kraji říkají „region razovitý“. Není to tak. Za rázovitost schovávají nedostatek sebedůvěry, odpovědnosti vůči sobě samým, pohodlnost a strach. Jak jinak mám chápat odmítavý postoje horníků, kterým jejich zaměstnavatel (OKD) při zavírání dolu Paskov nabídl práci v jiným dole a jako náplast za změnu pár platů na cestu? Jak jinak se mám dívat na NE výpovědi s mnohoplatovým odstupným, bezplatnou možností rekvalifikace a dalších výhod?

Horníci. Zajímavá sorta zaměstnanců. Záměrně chodívám do hospod, kde vím, že jsou. A poslouchám jejich rozhovory. Zhusta se točí kolem „neuspokojivé“ situace, klení na adresu „netáhel“, sociálních dávek. Mockrát jsem měl pocit, že musím ten či onen rozhovor násilně přerušit a hájit se, že netáhlo jako já spoluplatí pivo, co právě pijou a cigarety, který právě kouří. Horníci. Lidi pracovití, uhelným prachem umazaní, kteří nepotřebují znát filozofický spisy ani pythagorovu větu. Rozumí uhlí a jeho dobývání. Rozumí taky tomu, že soudruh a nyní komunisti a socani se o ně postarají. Však taky roky dřeli na šachtách, zdraví v prdeli, tak mají právo na pivo a cigo za státní!

Horníci nejsou jedinou majoritní skupinou místních. Navazující ocel zpracující průmysl zaměstnává další tisíce lidí (za socíku kolem padesáti tisíc, což je pro představu celá Jihlava). Vůbec nemám potřebu shazovat nebo urážet frézaře, soustružníky a další dělníky. Naopak! Jenže. Frézař, soustružník ani další dělníci patrně neznají věci nad rámec svýho světa. Cizí jazyk, věda, umění, nový technologie, nová vláda nebo nový cokoli… „Cože to kurva děláš?“, tázal se mě rozčileně jeden strejda v hospodě, kde jsme seděli s kolegy po směně. „Jooo, s těma, počítačema. Tak to hovno robiš, synku!“ Za jiných okolností bych strejdu sjel, ať mi netyká a ať už neříká vůbec nic. V Ostravě ale tyhle „jiný okolnosti“ neplatí. Strejda je sice třeba chromej, ale pivo uzvedne s jistotou chirurga a u desátýho kousku se v něm probouzí hrdost na hodiny, dny, týdny, roky, který fáral hluboko pod zem. „Šak ti řikam, na šachtě se robi!“

Obrovský množství horníků a dělníků muselo někde bydlet. Ideálně ne moc daleko od šachty nebo ocelárny. A tak vznikly oblasti postavený čistě pro bytový potřeby zaměstnanců dolů a železáren. Kupříkladu OKD před lety prodalo přes 43.000 bytů jisté společnosti, která do nich sice nesype, ale nechá si sypat za nájem. Trochou matematiky (bez pythagorovy věty) si snadno spočítáte, že kdyby byli v bytě průměrně 3 lidi, tak to dává přes 120.000 obyvatel. To je prosímpěkně víc něž třetina celé novodobé Ostravy. Jinými slovy, trochu zjednodušeně, každej třetí místní (minimálně) žije ve světě „nefáráš, tak hovno robiš“. Situace je o něco složitější, protože krom OKD horníků se stavěly byty i pro Vítkovický železárny (těch padesát tisíc lidí) a další fabriky, takže celkovej počet pracantů bude dramaticky vyšší. V poměru k celkové populaci Ostravy se jedná o majoritu. Majoritu, která se odmítá učit novým věcem, odmítá odstupný a rekvalifikaci, odmítá ostatní (rozumějte pracující jinak než manuálně), ale pro peníze od státu ruku natáhne hrdě, „bo su kurva hornik“.

Region razovity. Ne ne, mí milí. Region dělnické třídy. Bez dobrýho vzdělání, bez cílů a ambicí něco dokázat, bez motivace tvořit lepší svět, bez vize světlejších zítřků. Třída, která plní plán pětiletky na 108 procent, která se bojí všeho novýho, všech jiných. Zdálky, třeba z Brna, se těžko chápe, že v ostravských ulicích běžně vídáte lidi zanedbaný, neumytý, viditelně nedisponující základním vychováním. Kolega z Itálie mi dnes řekl, že Ostrava pro něho není a nikdy nebude domovem, protože Ostraváci smrdí jak spařený prasata a chovají se jak divoká zvěř. Inu, volil bych mírnější slova. Ostraváci jsou hrdí na svoje město, svoji historii, svoji práci. Za posledních dvacet let jim ale práci sebrali mafiánští bossové v divokých privatizacích, práci automatizace výroby a nový technologie. Historie, kterou tolik opěvují, se jim tak drobí pod rukama a mění v přítomným čase. Zatímco v devadesátkách se z komínů vítkovických hutí linula rudá ocelové záře, dnes se na nich provádí turisti a mezi nima pořádají koncerty. Nic není, jak bývalo. Všechno je v prdeli, všechno jinak.

Ostrava je městem, který by potřebovalo daleko pružnější vedení, vyšší cíle a odvážnější sny. Věřím, že hafo lidí touží něco dokázat, něco změnit, něco vybudovat. Patřím mezi ně a proto píšu tenhle blog. Ale zatím je nás málo. Určitě řádově míň než těch, co robi.

Ostrava a její fachmani potřebují světlo, že všechno není v prdeli, že nová práce v jiným oboru může být taky dobrá, že deset piv výpověď nezmění, že uhlí a ocel není pupek světa, že… Ostrava by potřebovala generální úklid. Lidí, ulic, vedení, projektů. A po pořádným gruntungu začít od začátku tam, kde generace pracovitých lidí skončily.

ilustracka_ovzdusi_ostrava-Ostrava--prumysl--ovzdus---ilust
Zdroj: https://byznys.ihned.cz/c1-65661710-americane-postavi-v-ostrave-slevarnu-za-1-3-miliardy-chassix-zamestna-az-350-lidi

Reklamy

2 komentáře: „Jaká je Ostrava díl 5. – Nerudná smraďoška

  1. Padesát let mediální masáže „já jsem horník, kdo je víc“ plus k tomu přednostní zásobování nedostatkovým, v den zálohy a dobírky v hospodách jen nealko (bydleli jsme pár let v sedmdesátých letech v Rozdělově, kladenský uhelný revír) – to se na mentalitě podepíše.
    Neochota se rekvalifikovat – tak zde už je otázkou, rekvalifikace na jakou práci a jistota tuto práci i pak získat. Zachytila jsem, že hodně rekvalifikací směřovalo do sociální sféry. Ošetřovatelé v pečovatelských zařízeních a pod. Zde se tedy neochotě propouštěných horníků nedivím.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s