V práci jsem měl už delší dobu plánované volno. Další jsem si narychlo vzal skrze bakalářku a školu. Získal jsem tak týden relaxu. Slovo doma dalo prst na mapě, ten ukázal mezi Ústím nad Orlicí a Rychnovem nad Kněžnou – Orlické hory.

V úterý odpoledne jsem Manžela popoháněl, aby v práci doťukl všechno co nejrychleji. Den předem jsem si poprvé v životě přes Airbnb aplikaci našel úbytko. Hezkej pokojíček na samotě u lesa za velmi příznivých 400 kaček pro oba na noc, včetně čistých ručníků. No neberte to! Meggie jsme nechali na hlídání v Holešově a razili jsme skrze Olomouc na Zábřeh a Králíky. Děcka! Za Zábřehem je krajina překrásná. Poučil jsem se v mapě, severozápadně se klene Zábřežšká vrchovina, která na severu volně přechází v Hanušovickou vrchovinu. Nikterak vysoké vrcholy, táhlé stráně, silnice linoucí se po úbočích. Romantický je to tam. Za Králíky se cesta svažuje k nádrži Pastviny, odkud je to už jen kousek do Žamberku. A právě ve vesnici u něho jsme měli pokojíček u paní.

Druhý den jsme se jali prozkoumat Orlické hory trochu blíž. Začali jsme kafem na benzince v Rokytnici a z ní jsme podle rady paní pumpařky jeli obhlídnout kostel se skleňenou střechou v Neratově. To je vám tak zapadlá obec, že tam lišky chodí dávat dobrou noc ve dvojstupech. Nicméně! Kostel mi vyrazil dech. Zvenku nic moc, nic co by nebylo jinde. Jen áčkový profily na střeše podobný průmyslovým profilům dávají tušit, že zde to mají lidi k bohu o něco blíž. Slov netřeba, mrkněte na obrázky.

Podél hranice s Polskem jsme objeli hřebeny a zhruba uprostřed, za obcí Orlické Záhoří, jsme to vzali srdcem Orlických hor. Jsou daleko jiný než Jeseníky, Beskydy nebo Krkonoše. Nevím, čím jiný, ale rozhodně jiný. Navíc ona přehrada v podhůří, absolutně čistej vzduch, od kterýho jsem si v Ově dost odvykl. No, úplná selanka.

Mazla jsem odpoledne hodil do Třebové na vlak do Ostravy, pač musel do práce, a já jsem pokračoval do Brna. Zítra odevzdávám bakalářku, tak su zvědavej. Dneska mám volný den, byl jsem se proto podívat, kde jsem před dvěma lety bydlel. Moc se nezměnilo, jen okolo domu značně přibylo parkujících aut. Lavička a pískoviště, na který nikdo nechodí, ale za barákem stále je. I lípy, který intenzivně provoněly celej byt, šeříky opodál… A hlavně mírný vlny na horizontu. Malá a Velká Baba se jmenují a je z nich parádní výhled na Brno i dál do okolí. Letos všude roste řepka, takže jsem měl v minutě žlutej prach úúúplně všude, ale co už.

Vrátil jsem se z krátké procházky, posadil se na tu lavičku a zalistoval v čase do roku 2016, do dubna. To jsem o Ostravě a práci v ní neměl ani páru. Byl jsem zpruzenej v původní práci a toužil po změně, která krátce nato přišla. Vzpomněl jsem si taky na svoji vloni oplakanou psici. Brzy to bude rok, co tu není. Nějak mi to všechno přišlo líto, že jsem se tam v tichosti rozbrečel. Na lavičce na okraji Brna, kolem které nikdo nechodí, protože je schovaná za lípami a křovím, o které ví jen místní. Tiše jsem seděl a dal všemu průchod. Nebyla to lítost, stesk nebo touha vrátit se. K čemu taky, když jsou to hezký vzpomínky. Přišlo mi líto, že v Ostravě bydlíme sice v lepším bytě, ale máme tam od listopadu do března smrad. Přišlo mi líto, že jsem tam se svým smýšlením v menšině, že ačkoli se mi moc líbí město samo o sobě a jeho okolí, nejsem schopen do něho zapadnout. Tak se to jaksi sešlo, slzy padaly dovnitř, za okraji rtů se koulely po jazyku do hrdla. Myslím, že by nikdo nepoznal, jak smutno mi v tu chvilku bylo, protože jsem se usmíval a brečel jak želva zároveň. Pomohlo mi to. Dostal jsem ze sebe ono mírné zklamání z nesplněných přílišných očekávání, která jsem na témže místě před dvěma lety měl. Neřekl bych, že se mi Ostrava nepovedla, nebo že jsem se rozhodl špatně. Naopak, toto rozhodnutí pokládám ze jedno z nejlepších. Čekal jsem ale o něco víc, ve všem a od sebe.

Utřel jsem si skráň, když v tom se zpoza keříku vynořil bělostnej retrívr. Odrostlý štěně, Máňa se jmenovalo. Máňa, jak mě zmerčila, rozběhla se radostně za mnou, skočila na mě předníma tlapama a začla mi olizovat slaný tváře. Veškerý smutnění se rázem rozplynulo v přívalu psí radosti ze setkání s cizincem. Panička sice rychle zakročila, ale stihla to tak, že mi Máňa oživila paměť. Mám, co jsem chtěl, mám to všechno a něco navíc. Jsem štastnej tak, jak věci jsou, třebaže někdy žehrám a plísním celej svět. Jsem rád, jen na to občas nad výhledy na obě Baby zapomínám.

P.S. Nevím, v čem půjdu zítra do školy. Máňa si ukrupla na moje čistý gatě a nejde to umejt! Náhradní samozřejmě mám. Doma v Ostravě, že…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s