V pondělí byl pro mě velkej den! Nejsem na sebe vůbec pyšnej, vůbec! Sice jsem se dorval ke kýženýmu cíli, ale vnitřně se sebou nejsem spokojenej! Možná, že mi mohly být položeny příznivější otázky, možná, že se zkoušející mohli méně doptávat mých neznalostí. Rozhodně ale vnímám, že jsem to podcenil. Výsledné céčko sice není nikterak špatný výsledek, přesto jsem měl sám od sebe daleko větší očekávání! Nebyl bych to ale já, abych v tom nehledal paralely…

Vzdělání. To je vůbec téma, který řeším 33 let en block. Pokud nemáte náladu na retro blog o mé cestě po školách, mrkněte třeba na moje psaníčka a Oderských vrších nebo o párty u tchánovců (včera jsem taky jednu přežil, můj žlučník úpí ještě teď). :-)) Mami, ty čti dál, je to i o Tobě! :-))

Myslím, že už jsem to sem psal, že jsem kdysi v první třídě měl jistou paní učitelku. Tvář bych si nevybavil, dokonce ani nevím, jak se jmenovala křestním jménem. Buď ještě ve školce nebo v první třídě jsem chodil na němčinu do jejích soukromých hodin. Ať tak či tak, pamatuju si, že se jmenovala Škrabalová. Nedovedu přesně říct, proč mi zrovna tato paní utkvěla v paměti, ale jako bych slyšel její hlas. Později, někdy kolem páté třídy, si vybavuju paní učitelku Hotárkovou, která nás měla na češtinu a angličtinu. A tato dáma byla třída! Erste Klasse! Pakliže přiznám, že jsem češtinomil, pak díky ní! Totéž platí o angličtině! Právě tato osoba rozhodla, že jsem šel na osmiletej gympl. Naši sice chtěli, abych se prvně vyučil, ale ona na třídní schůzce změnila jejich názor! Zpětně, po víc než 20 letech, jí děkuju, pač rukama bych si nevydělal ani na slanou vodu…

Na gymplu jsme vyfásli matku třídní (tak si říkala), která nás měla (opět) na češtinu a některý na němčinu. To, co kolegyně Hotárková započala, profesorka na gymplu dotáhla ad absurdum! Již v první hodině prvního dne hřímala, že my jsme budoucnost tohoto národa, že na našich bedrech spočívá tato země. A jako jo, hromada lidí ze třídy pracuje na důležitých místech; doktoři, právníci, ekonomové, učitelé… a jeden uměnovědec. :-)) Na gymplu jsme měli vůbec prima učitele. Paní Křivánkovou v biologii, která nás učila tak, abychom udělali přijímačky na medicínu, pana Zvěřinu na fyziku a chemii (můj pedagogický vzor), Alenku Václavíkovou, která říkala, že i na pětku se musí něco umět… Učitelé byli povětšinou ze staré školy a podle toho vypadala výuka. Učili nás nejen svým předmětům, ale naučili nás hlavně myslet, učit se, neposrat se. Alespoň mě ano. Myslím, že moji filo duši formovali právě tamější vyučující, tamější genius loci staré budovy v Husovicích, kam jsem chodil hafo roků. Střední jsem sice po peripetiích dokončil na jiném ústavu, ale tehdejší prvorepubliková esence ve mně zůstala hluboce zakořeněná. Třeba to, jak nám třídní paní Mikulová, říkala, ať se pídíme! A ano, pídím se, až se ze mne kouří! Když třeba su někde u piva a nemůžu si na něco vzpomenout, může mi moje chabá paměť prožrat střeva, dokud si to nenajdu na google… :-))

Mimo základky a střední bych řekl, že v jádru mám zhusta mamčinu výchovu. Tvrdou a přísnou. Chtěla, abych byl lepší, než si sám dovedu připustit. Vždycky mi říkala, ať se nepoddávám a ať bojuju, pač jinak prohraju předtím, než se do toho pustím. Tento přístup má od svýho otce, mýho dědy, o kterým jsem se nedávno od babičky dozvěděl, že ve své době byl špička v oboru geofyziky, ovládal hromadu jazyků (který se sám naučil), nikdy se nerozčiloval (kurva, jak to dělal). Děda byl (patrně) formát, moje máma se potatila. A já jsem se pomamil. Marně mi ale doma říkali, ať po střední vystuduju něco normálního. Ne ne, mě to táhlo do práce, za svobodou, na kterou jsem potřeboval peníze. Sice jsem chvíli dělal sociální pedagogiku, ale představa, že skončím v pasťáku nebo kriminálu mně brzo podepsala žádost o ukončení studia.

A tak to šlo pár let, kdy jsem kariérně rostl, seznámil jsem se s Martou, kterou bezmezně obdivuju pro její příběh a schopnosti a která mě posunula o Beskydy dopředu. Jaksi se to sešlo, že jsem ve 30 přemýšlel, co se sebou. Přece bývalej premiant nezůstane s gymplem (byť tehdy extra výběrovým, ale koho to zajímá). A protože jsem z Brna, bylo přirozený hledat na Masarykově univerzitě (jako jo, bylo tam ještě krátký intermezzo na soukromé ekonomce). Chtěl jsem obor, kterej mě bude bavit a kterej neznám. Žádný IT, management, kvalitu, angličtinu nebo češtinu nebo biologii nebo cokoli, čím žiju. Ne ne. Něco totál šílenýho, něco, co prověří moje schopnosti a co zároveň budu moct využít v budoucnosti. A hele ho. Dějiny umění říznutý novými médii. To je dostatečně drbnutej obor, dostatečně vzdálenej, dost exotika. Mamka, když jsem jí to volal, mohutně nechápala, co mě to popadlo. Ptala se tehdy, jestli je mi dobře.

Ganz dobře, byl jsem si jistej! Stejně jak jsem si byl jistej Ostravou! Absolut ganz jistej! Proč bych nemohl odskakovat od manažerské IT roboty ke křehkýmu světu umění, který se navíc v rovině digitálních médií dramaticky vyvíjí! A proč bych to nemohl vystudovat?! A víte co? Pamatuju si na jednu návštěvu Martičky ve fakultce, kdy jsme kráčeli po schodech do její pracovny, já jsem byl čerstvě přijatej na tenhle obor. Marta mi řekla, že větší blbost jsem už vymyslet nemohl, že ztrácím čas. Myslím, že ve mně jako ve svým duchovním synovi vidí doktora, lékaře, abych se pomamil podruhé. Tak tahle Marta, ta která mi na férovku (což oceňuju) řekla, že mrhám svým potenciálem, nakonec uznala, že moje umčo a nový média a to všechno kolem smysl má. To je první benefit celýho mýho snažení. Martičce jsem dovedl představit svůj obor tak, aby ho z kategorie „ztráta času“ zařadila aspoň do škatule „je to tvůj obor“. Mamka, myslím, vzala zcela na vědomí, že budu umčo člověk, až ve třeťáku, když jsem začal psát diplomku o neslyšících a jejich stávání se kyborgem proto, že používají sluchadla a kochleární implantáty. A ejhle podruhé. Moje matička byla nadšená, když jsem jí řekl, že píšu o jejím téměř dvacetiletém povolání (učila neslyšící).

Řeknu vám, stálo to kolikrát za psí štěk. Když jsem jezdíval po nočních rovnou na přednášky do Brna, když jsem v noci přejížděl k Martě, abych byl ráno svěží ve škole, když jsem v práci smlouval o volno na zkoušky a výuku. Třeba Nadřízené jsem včera poděkoval osobně květinou o obědem (nakonec byla děvčica neodbytná a zaplatila ho, což mě trochu vzalo). Jsem ale rád, že jsem jí mohl osobně říct, jak moc si vážím její ústretovosti, se kterou mi vždycky vyšla vstříc (já jsem teda zas furt bral směny za kolegy a byl kdykoli k dispozici). No ale. Fakt. Často jsem byl tak unavenej po směnách, že při představě učení se na zkoušku se mi chtělo skončit. Přiznávám, že jsem sem tam tajně usnul i přímo před přednášejícím, až mě Franta musel dloubat do žeber, že chrápu. A děkuju tomu nahoře, že mě nechal odřídit těch iks cest Ova-Brno a zpět bez nehody!

Na našem Ústavu jsem potkal hromadu skvělých lidí. Vyučujících i kolegů z kruhu. Fandu už znáte, o něm jsem psal. Velká škoda, že ve třeťáku vytuhl a vzdal to. I tak je ale chlapec šikovnej, udělal znovu přijímačky a příští akademickej rok snad dokončí započaté dílo! Terku netřeba představovat, o ní jsem psal v poslední době mockrát. Měl jsem ale štěstí i na vyučující, jako už ostatně na předchozích školách. Třeba doktor Flašar, co nás učil estetický teorie nebo docent Macek, kterej nás šoumensky provedl kyberkulturou. Mým vzorem se ovšem stala vedoucí mojí práce, docentka Horáková. Pokradmu jsem zkoukl její veřejně dostupnej příběh na webu. To je vám osoba! Úplně jak ve střihu mýho dědy nebo mamky. Od veleúspěšné baletky až po autoritu v nových médiích, konkrétně robotice a kyborzích. Řeknu vám, co budete někdy psát diplomky, dobře si vyberte svoje vedoucí. Přál bych vám takovou, jakou jsem měl já. Kdykoli k dispozici, ochotná poradit a pomoci, nic není zatěžko! Když to celý skončilo, poslal jsem svojí vedoucí email, ve který jsem jí vysekl poklonu až k zemi. Doslova jsem napsal, že jsem měl v životě několik málo výtečných učitelů, mezi něž ona rozhodně patří! A její odpověď? Velmi skromná, pokorná, noblesní. Jak kdyby ji taky učila naše matka třídní, která o noblese často mluvila. Jsem teď patetickej jak cyp, ale musím to napsat! Fakt! Moc bych si přál potkávat jen takový lidi, jako je moje vedoucí a někteří její kolegové! Horákové plánuju taky poděkovat osobně, mega květinou. V pondělí, to budu ve škole dělat ty přijímačky, na který bych býval nemusel, kdybych nebyl osel.

Děcka. Dokodrcal jsem se k bakaláři. Spadly ze mne nervy z učení, státnic, obhajoby. Furt jsem čekal, kdy se dostaví pocit úspěchu, kdy si vnitřně řeknu: Maxi, dal jsi to! Zatím nic. Zatím jsem to furt já. Manžel mi říká „paní bakalářko“ a teď konečně (s desetiletým zpožděním) právem. Já ale vnitřně su furt Max, furt ten týpek, co v práci řídí byznys za miliony euro, v soukromí má rád Skácela a Baudelaire a Oderský vrchy a víno, co se před dvěma lety přestěhoval ze zlaté lodi brněnské do ocelovýho srdce ostravskýho. Furt ten stejnej Max, co kdysi hltal paní učitelku v první třídě, hotárkovskou angličtinu v třídě páté, mikulkovskou noblesu na gymplu a horákovskou robokyborgouměnovědu na vysoké!

Tenhle blog věnuji paním učitelkám Škrabalové a Hotárkové, paní profesorce Mikulkové a paní docentce Horákové, mojí mámě a jejímu tátovi, mýmu dědovi, a Martě. Ti všichni napsali svými dílky to, co teď právě čtete!

P.S. Všimli jste si, jak silně mne ovlivnily ženy? To je sakra další námět na blog… :))

vdecnost-thumb-1764x700.jpg

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s