Ještě jednu návštěvu jsem v Brně po přijímačkách stihnul. Jsel jsem za Martou do hospicu, kde pracuje. Jsem poměrně zvyklej vídat nemocné, umírající, trpící rodiny, proleženiny nebo demence. Roky jsem ve volném čase trávil odpoledne a víkendy jako canisterapeut. Kdysi jsem si dokonce myslel, že mnou zvolený obor sociální pedagogika opravdu budu dělat.

Zvykl jsem si na zdraví, na klidný a pohodlný život bez velkých starostí a překážek. Odvykl jsem od bolesti, protože mám doma armádu analgetik a pohotovost 10 minut autem. Úplně jsem zapomněl, že jsem kdysi mimo práce v IT žil dobrovolnictvím v sociální oblasti. Naplňovalo mě to. Rád jsem jezdíval do LDNky kousek od Brna, za dětma z domova v brněnských Štýřicích, k seniorům. Znával jsem jejich příběhy z obou stran. Do zdravotní dokumentace jsem sice nikdy nemohl nahlédnout, ale zkušenost a sdílný personál leccos napověděly. Vzpomínám si na paní, babičku Růženku, která byla i ve vysokém věku vitální jak třicítka. Schovávala pro mýho psa řízky a co na tom, že mi úterní oběd dávala v neděli…

Tehdy jsem měl možnost vyrovnávat dynamiku businessu poklidnou vlnou paliativní péče, při níž už žádný termíny nehoří a při které se už může i to, co se dřív nesmělo. Tajně jsem třeba brával jednoho pána na cigaretu, i když se sestry na oko tvářily přísně.

To, že Marta pracuje leta v této oblasti medicíny, vím samozřejmě víc než dobře. Však taky právě canisterapie a její práce nás svedly dohromady. Před deseti nebo více lety. Víkendová návštěva byla ale jiná. Sice jsem nebyl svědkem tichého odchodu člověka na druhej břeh, ale i přesto jsem se poprvé v prostředí posledních chvil necítil dobře.

Marta mě vzala s sebou, abych se pozdravil s některými jejími pacienty. Vigilní kóma, vegetativní stav, „úspěšná resuscitace“, ukončená onkologická léčba a další diagnózy, o kterých si z přednášek psychologie, psychiatrie, neurologie nebo patologie pamatuju stále dost, takže by mě neměly vyvést z míry. Ale vyvedly. A fest!

Stáli jsme u lůžka mladého člověka, kolem 40 let. Dva roky nazpět měl problém se srdečním rytmem, přijela rychlá, skoro hodinu ho křísili. Žije. Víc nic. Dýchá, tráví, vylučuje. Ostatní je pryč. Alespoň do té míry, že moderní zobrazovací přístroje nevidí jiné známky života než ty základní. Mladej člověk, podnikatel vlastnící prosperující hospodu. Jedno oběhový selhání, hodina práce záchranářů a pak dva roky čekání na něco, co se nemusí nikdy stát. Na zázrak. Tak tento veleúspěšnej businessman teď dýchá skrze trubici, která se mu neustále ucpává hleny, že sotva dorve kyslík do plic. Nejsem odborník, ale zdálo se mi, že poznal, že tam jsme, že věděl, že jsme s ním mluvili. Těžko se to ale odlišuje od některých diagnóz, při nichž se člověk tváří vědomě, ale ve skutečnosti je jeho duše dávno jinde. Nevím. Marta mi nic neřekla a tak si vybavuju jen tu hadici v krku, ze které při výdeších bublala pěna. Stál jsem tam a tělem mi projela úzkost, že takto klidně můžu ležet já, Manžel, kamarádi nebo kolegové. Kdokoli.

Ten den jsem se potkal s více lidmi a zmíním už jen jednoho. Michálek, miláček. Je mu přes dvacet biologicky, duševně se ale zastavil v sedmi měsících. Takový miminko v sedmdesátikilovým kabátě. Měl radost, když jsme přišli, až zapomněl, že mu sestra dává jogurt. Hýkal, kymácel se, že koleny bušil o rám postele. Vzali ho ven. My jsme s Martou šli do parku popovídat v soukromí. Jak jsme tam tak seděli, míjel nás Michálek na vozíku. Máchal rukama, vrtěl se na svým vozítku, gestikuloval a vůbec bylo jasný, jak je štastnej, že je venku. Marta něco říkala, ale já jsem nemohl spustit oči z projevu radosti sedmiměsíčního člověka. Krystalickej koncentrát nadšení, kterej by se měl patentovat jako antidepresivum. Marta vycítila moje zaujetí a mezi řečí podotkla, že Michálek prodělal mozkovou obrnu. Nedávno se u něho ale objevila rakovina krve. Dojalo mě. Nebrečel jsem, jen jsem na chvilku nemohl mluvit. Cítil jsem bezmoc ochránit ho před nemocí, se kterou přišel do zařízení, ze kterýho drtivá většina lidí po svých neodejde. Na internetu jsem načetl, že průměrná doba dožití je 5 let. Ještě pět let bude moct trápit svoje ošetřovatele na vycházkách po parku. A už jen pět let se my ostatní budeme moci inspirovat jeho bezprostředností, která nepotřebuje žádný extra důvody.

Uvědomuju si, že jsem dítě štěstěny. Věděl jsem to i předtím, dávno předtím. Jen teď o tomhle víkendu se mi to jaksi vynořilo na mysli. Mladej pán, kterýho jsme medicínou zachránili tak, že to není on. Dítě, který už s tak nahnutým příběhem onemocní leukemií.

Drasticky pak vyznívá srovnání třeba s lidma od nás z hřiště z Ostravy. Většina z nich bere invalidní důchod. Počínaje ortopedickými nemocemi až po ty psychiatrické. A víte co? Jsou to invalidé a denně sedí u piva, kouří jednu za druhou a naříkají, jak se mají špatně. Poslal bych je na stáž za Michalem, do světa kanyl a tišících léků, který neřeší příčinu ale  důstojnou cestu na konec. Poslal bych je číst z knih oživovaným pacientům, kteří možná ví, že jim někdo čte. A poslal bych je povinně dobrovolničit. Všude tam, kde jsou potřeba ruce navíc. A ty jsou potřeba v tomhle sektoru všude. Třeba by pak u té ostravské dvanáctky ubylo sebelitování a spílání osudu, kterej si ale vybrali sami, jen to nepřiznají. Posranej osud je totiž proti hrozné prognóze rakoviny nebo nemožnosti hýbat se  (tzv. locked in syndrom je mojí noční můrou) dětskou říkankou. A je rozhodně potřeba na to nezapomínat!

Tímto chci vyjádřit svoji nejhlubší úctu a nekonečný obdiv Martě za její osobní odvahu nezbláznit se a všem těm, kteří denně trpělivě provází (nejen) nemocné na jejich cestách ke klidnému odpočinku. Jste machři!!! Všem ostatním přeju pevné zdraví a štěstí na Martičky a další anděly, kteří mlčky podají pomocné ruce, když vlastní už člověku neslouží.

P.S. Meggie se na canisterapii vůbec nehodí, ale já můžu pomáhat i bez psa. A přesně tohle udělám! Najdu si místečko, kde budu potřeba a kde si zas budu rovnat svoje prachama a kdo ví čím jiným přebujelý ego.

P.P.S. Kdyby se se mnou něco stalo, přeji si DNR (do not resuscitate, tj. nekřísit). S Martou jsme to vyslovili unisono a půjdeme spolu k její právničce dát tomuto přání nezbytnou formu, aby bylo v případě potřeby naplněno.

P.P.P.S. Bylo by rozhodně vhodné apelovat na naše zákonodárce, aby pracovníkům v sociálních službách skokově přidali na platech (jakože třeba 3x). Současný stav není ani almužnou a popravdě vůbec nerozumím tomu, proč si jako společnost tak málo vážíme tolik potřebných profesionálů!

dc-Cover-9d45formjj715d2r3gliauv054-20170807014146.Medi

Reklamy

1 komentář: „DNR flashback

  1. Lidi jako smečka jsou zvláštní, že? Atavisticky se straní nemocných, protože co kdyby … Stesků by jistě neubylo, nebojte. Protože „trápení“ jednoho každého je to Nej – zvl. když je to v modě (a systémem podporované). Na druhou stranu – pokud by někdo do téhle oblasti šel „z lítosti“ – ať tam radši nechodí. To je totiž nejhorší důvod, a to pro obě strany. O dobrovolnictví – by byla diskuze. Jak kde a jak co (ne)funguje… Podle mého osobního pohledu – buď „to“ v člověku je – nebo není

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s