Je to tak. Na chvíli jsem se odmlčel, dokonce jsem si blog skryl. Dobrých rad Martičky, že jsem zranitelný, protože píšu o sobě, protože píšu o tom, kým jsem a co jsem zač, protože jmenuju a mluvím o tom, co se mne týká. Tak na tyto rady teď nedbám, je mi totiž smutno. Moc smutno. Poslouchám Hanku, jsem doma, piju rulandu a lituju (se). Text té písně, jakkoli melodie je tklivá, mi dodává odvahy litovat (se) jen dnes, jen jeden den, jen jednu noc, tu noc, kterou tolik mám rád, kterou jsem už tolikrát prozevlil ve své hlavě, na svém sofa.

V pondělí se ze mne stal učitel. Už den předtím jsem se ubytoval u kolegyně. Pokojík bez ničeho, jen podlaha a stěny a strop, z něhož čouhá drát. Jeden pokoj, jedna sdílená koupelna a jeden sdílený záchod. Navrch můj kufr s věcmi na týden a kupa odhodlání dát to. První rozhovor s novou bytnou mě mírně znejistěl. Milé děvče, Anička. Mladší než já, tělocvikářka. Měl jsem učit i v její třídě. Přivezl jsem víno, dobré víno. Na něho nedošlo. Rozbalil jsem si pěnovou matraci na linoleu, ulehl a druhý den jsem vstal brzy. Na mě brzy, o půl sedmé. Po všech těch nočních opravdu časně.

Do školy jsme jeli spolu, mým autem, protože pršelo. Vstoupil jsem do školní budovy, převzal klíče od školy, sborovny a toalety. Sborovna. To je vůbec místo, které jsem chtěl vždycky objevit coby žák. Tajuplný prostor lidí, kteří mě hodnotili. A tentokrát jsem v něm usedl jako hodnotitel, jako ten, který říká, co je žádoucí. Já, ten, který kouřil už na střední, na kterou chodil jen ve středu (protože střední škola je od slova středa). Já, lempl, kterej uzavíral ročníky komisionálně a velmi úspěšně, jsem najednou seděl mezi matikáři (či matykáři) a dějepisáři. Na rožku, hned naproti dveří, takže všichni zbývající kolegové courali kolem mě dovnitř i ven, ke kopírce i ke kafi.

První den byly jen třídnické hodiny. Tenhle den jsem proseděl na svým trnitým místě, koukal jsem kolem sebe a snažil se navázat kontakt s někým z kolegů. Ujala se mě uvádějící kolegyně, starší dáma – češtinářka. V rychlosti mi řekla, co mám učit šesťáky v češtině. Věděli jste třeba, že se v šesté třídě stále opakují slovní druhy? Mně to přišlo jak z pomocné školy. Kolega Bohoušek mi neochotně nakonec dal svoje rozvržení šestky, abych si ho okopíroval. Na nic dalšího se toho dne nedostalo. Šel jsem domů jak zbitej pes, očekávání napůl v kanálu.

Druhej školní den, úterý. Chystal jsem se na přijímačky na univerzitu do Ústí. Svoje portfolio jsem udělal už v Ostravě, text k němu jsem napsal ve škole. Dal jsem ho číst uvádějící, ta se vyjádřila, že mám talent, že píšu dobře, což mě od matadorky češtinářky potěšilo (ani chybu tam nenašla!). V to úterý jsem se dal do řeči s Monikou. Kolegyní, která taky kouří a vzala mě do průjezdu vedle jídelny. Po třetí hodině jsem měl první rozhovor s kolegyní angličtinářkou. A tam padla kosa na kámen. Probírali jsme osnovu učebnice a já jsem se ptal, jak učí děti já mám (I have vs. I have got). Já jsem zastánce jednodušší a používanější formy I have. Jednak proto, že v otázkách funguje jako ostatní slovesa, ale taky proto, že se opravdu používá daleko častěji, respektive jsem jen málokdy slyšel jinou verzi. Se zlou jsem se ovšem potázal. Kolegyně se mě úkosem zeptala, jakou jsem vystudoval angličtinu. ŽÁDNOU, přiznal jsem. Žádnou jsem nestudoval, respektive nemám na ni papír. Tím jsem se ale netajil už při pohovoru do školy. Na rovinu jsem řekl, že jsem praktik, že neumím zdaleka gramatiku tak, jak bych sám chtěl, nicméně dlouhý roky praxe výhradně v angličtině mi daly poznat, jak se anglicky opravdu mluví. Odvahy mi dodala zkouška na univerzitě, kterou jsem dal na poprvé a docela slušně. Tak slušně, že kdybych psal státnice, tak je dám na C, to je na dvojku. Děcka, přiznávám se, nasralo mě to. Učil jsem už anglicky kde koho a vždycky jsem se snažil vynechat slovníkový fráze a blbosti a naučit jazyk tak, jak ho znám z nekonečných hovorů se zákazníky. Tak, jak se opravdu mluví v Americe, Německu nebo kdekoli jinde, kde můžete na angličtinu narazit. Ovšem, a to mě sere nejvíc, na argument, že já to ale mám vystudované, jsem neměl co říct, co dodat. Já to vystudovaný nemám a vlastně ani nechci mít. Papír na to, že se domluvím s kýmkoli a vyřídím jakoukoli věc, jsem doposud nepotřeboval. A pro šesťáky si ho dělat nebudu. Hovor s kolegyní skončil, když jsme se dostali k tomu, že si mám přepálit cédéčka s poslechem k učebnici. K tomu jsem poznamenal, že je to porušení práva autorského, že když si tak mega zakládá na formalitách, tak nemůže konat protiprávně… Tak v tom momentě jsem věděl, že to nepůjde. Nepůjde, protože ausgerechnet s touhle kolegyní jsme měli učit jednu třídu napůl. A bylo mi jasný, že moje metody, který sice respektují plán školy, ale integrují současnej jazyk, by byly víc než pod drobnohledem. Mezi námi. Ona už i ta učebnice, Project. Boha. To je jak pro retardy! Milion obrázků, opakování furt dokola jak pro děti s handicapem… Ale já jsem měl učit na základní škole normální… Ani jsem nezmínil, že bych radši jinou knihu, Essential English (Běžná angličtina). Stojí totiž skoro šest stovek za kus a to je prostě pro jakoukoli školu moc. Trapné ovšem je, že zrovna ta moje oblíbená učebnice netlačí onen tvar I have got.  Dokonce ani prostinká Angličtina pro samouky nelpí na formální britské angličtině…

Už v úterý jsem cítil, že jsem v průseru. Otlačenej z podlahy ze svýho provizorního bydla, znechucenej neochotou kolegů a výstupem v angličtině; jsem se ale přemohl a jel jsem do Ústí na fakultu na přijímačky. Když už jsem do toho dal péťo, tak jsem to chtěl zkusit. Nevěřil jsem tomu, že by se mnou ztráceli čas, protože na výtvarku jsem levej – neumím malovat, ačkoli umění cítím a rozumím mu. A taky, že jo. V deset, po prezenci, nás odvedli do ateliéru, kde jsme měli 90 minut na zpracování zadaného tématu. Vybral jsem si Prostor mezi světy. No, vybral. Zatímco ostatní vytahovali plátna, míchali barvy a brousili si tužky, já jsem seděl v hezkým prostoru a přemýšlel, jestli to nezabalím rovnou. Ty vole! Kočena vedle mě už měla pozadí na papíru a já jsem furt přemýšlel, co tam kurva dělám! Nakonec jsem s povděkem vytáhl barevný papíry, který mi dala kolegyně ve škole, nůžky, lepidlo a propisku. Ostatní se potili nad vyměřováním perspektivy a odhadováním kontrastů, zatímco já jsem najednou věděl, že použiju jeden papír ze školy. Jakejsi výkaz hodin, kterej měl sloužit pro výplatu. V jeho záhlaví bylo Bc. a moje jméno. Složil jsem ho napůl a po okrajích jsem udělal rýhu tak, abych z něho udělal obálku. Do ní jsem na černém papíru vložil verš písně o Ostravě, na modrém papíru Nezvalovy verše o rozrazilu na břehu Svratky a na růžovém papíru morseovkou vzkaz pro porotu, jestli mě fakt chtějí! Černá jako uhlí v Ostravě, modrá jako moje alma mater v Brně a růžová jako pedagogická fakulta v Ústí. Tyto tři papíry jsem vložil do slepené obálky a odevzdal jako hotovou práci. Vedoucí ateliéru se mě třikrát ptala, jestli je toto opravdu moje práce. Ano, tohle je ono, řekl jsem zcela jistě. Po chvíli, u ústního pohovoru, jsem nepoznal renesančního da Vinciho a to jsem chtěl zmizet. Body jsem ale nahnal ve svým oboru, v nových médiích. Tam jsem si byl jistej, jako doma. Mluvil jsem a mluvil. Bylo mi to tak trochu jedno, byl jsem jakejsi odevzdanej, jakejsi smířenej s tím, že jsem jel daleko od domova do Ústí a že mě tam už nemusí nikdy vidět. A víte co? Vzali mě! Neumím malovat, nepoznal jsem mistra renesance a přesto ze mě může být učitel výtvarky pro základky, střední a lidušky! Jsem rád, že na univerzitách se konečně neklade tolik důraz na klasický umění a že se konečně berou v potaz i nový formy! Juj! Docela rád bych tam chodil a doučil se tu renesanci a další věci, který jsme v Brně v rámci novýho umča vzali letem světem!

Jenže! Jak jsem dojel z Ústí do svýho novýho městečka, padlo to na mě. Představil jsem si znovu narvanou sborovnu a sebe na rožku u dveří, konflikty s kolegyní anglickou, tenoučkou matraci na podlaze v pokoji bez ničeho, nutnost dělat si přípravy na klíně s mobilníma datama přes vodafone (za težký háky, pač kočka doma nemá internet)… Šel jsem odpoledne ještě do školy, do práce. Na stole jsem měl kupku sešitů nadepsaných Kontrolní práce. Jen tak se tam objevily. Bez vzkazu nebo bez určení. Tuší někdo, k čemu takový sešit šesťák má? No, to já jen tak. Seděl jsem v té sborovně, přijetí do Ústí v kapse, kupu neznámých sešitů, hádka s kolegyní diagonálně sedící stále ve mně, neochota kolegy češtináře naproti mě, den předtím změněná dohoda o výši platu (z původní 12. třídy a 3. stupně se u paní hospodářky nakonec vyklubalo krácení praxe o 2/3 a ještě něco za „jen“ bakaláře). A řekl jsem si: Tohle ne. Tohle nebudu dělat. Nebudu dělat debila někomu, kdo má sice vysokou školu na angličtinu, ale o jejím reálným užití ví jen tolik, co je psáno v učebnici (ano, to byl další argument kolegyně pro její verzi I have got). A nebudu ani dělat dětem sečku v hlavě, abych se jim představil jako jejich učitel, když jsem už předtím cítil, že tohle ne.

Děcka. Výpověď jsem poslal poprvé v životě přes datovou schránku a snažil jsem se dovolat ředitelce. Ta mi to nebrala. Tak zástupkyni. Ta mi to nebrala. Nakonec jsem nechal klíče u kolegyně bytné. Ta se vyptávala, co tak najednou. Nechtěl jsem nic vysvětlovat a už vůbec ne pravé důvody. Silně proti srsti a su nasranej sám na sebe, ale uchýlil jsem se k milosrdné lži. Cosi jsem řekl jako důvod tak, aby to bylo neprůstřelné, bez možnosti dalších otázek. A totéž jsem pak samozřejmě řekl i paní zastupující, až jsem se jí dovolal. Nejsem na sebe hrdej, nejsem. Ale nešlo to jinak. Bylo mi jasný, že by mohly následovat otázky a třeba přemlouvání a to jsem nechtěl za žádnou cenu. No. Teď už nic.

Ze včera na dnes jsem spal u kámošky kousek za Prahou, dopo jsem jel domů. A doma mám splín jako krávu. Je mi líto, že jsem to nedal, že jsem odešel předčasně. Na druhou stranu si říkám, že se svojí praxí už poznám, kde mi pšenka pokvete a kde ne. A tak jsem asi rád, že jsem doma a ne v Prcce. Na podlaze v bytě kolegyně, ve sborovně se 22 kolegy, magistrou nejvíc anglickou… Tak tam by mi pšenka nekvetla. A já nemám čas zalívat záhonek ozimu, kterej roky strádá suchem! Druhou stranou, a důležitou, je skutečnost, že za to všechno mi po zásahu paní hospodářky mělo přijít tak 19 tisíc jako výplata. U Prahy, kde byty jsou drahý, všechno je drahý… No tak to jako sorry, ale charitu v kolektivu protivů dělat nebudu!

Abych ale jen nehejtoval, tak dodávám, že mi jeden žák z mé šesté třídy při dozoru na chodbě řekl, že vypadám jako jedna postava z Harryho Pottera (snad se to tak píše). Sice jsem prd věděl, o kom byla řeč, ale když mě ujistil, že je to hodná postava, tak jsem ho pochválil a poslal se chystat na hodinu. A o to víc líto mi je, že jsem svoje děcka nepoznal a oni nepoznali, že angličtina nejsou nanicovatý učebnice z dob krále klacka a magistry učitelky beze špetky reálnýho náhledu! Trošku mě uklidňuje, že je tu ještě jedna možnost, kde bych mohl učit. To se ale dovím až příští týden. Tak uvidíme.

P.S. Su rozhodnutý, že pokud mi přijde nějaká koruna za ty tři dny, tak ji obratem pošlu jako dar škole! Včetně darovací smlouvy. Datovou schránkou to zmáknu, to už tak nějak dávám… Třeba si škola koupí cédéčka do hodin angličtiny. Originální, že.

Reklamy

3 komentáře: „Co stalo, se stalo

  1. Ahoj Maxi, strašně s Tebou soucítím, ocitla jsem se v takové situaci několikrát, že jsem to nedala a vzala nohy na ramena. Taky jsem narazila na lidi, u nichž jsem podvědomě cítila, že už TEĎ mi otravují život (I když jedna taková megera mi nepřímo přihrála manžela – zastal se mě, sepsul ji, a já se do něj zamilovala :-)).
    Hele, dobře jsi udělal, dobře, zbytečně by ses trápil, a navíc za charitu, jak říkáš. Má dcera platí v Praze za obyčejný byt 2+1 v Nuslích přes 15 tisíc, i kdybys z toho dával 2/3, co by Ti zbylo? Držím palce, abys našel práci, která Tě bude těšit (nebo aspoň kde nebudou chytré anglické mgr kalit vodu)…!

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s