Víc než týden jsem se neozval, pač víc než týden intenzivně řeším práci. A musím konstatovat, že situace na trhu není zdaleka tak tragická, jak denně slyším a čtu v médiích. Alespoň v případě ajťáka neajťáka ne.

Mám za sebou bezpočet mailů, z nichž na drtivou většinu nepřišla ani odpověď „ne“. V tomhle, bohužel, musím vyčinit firmám, že se chovají furt stejně blbě. Třeba jeden velký řetězec poptávající lidi ani neposlal potvrzení o přijetí životopisu.

No ale. Jeden pohovor jsem zmastil sám, byl jsem na něm příliš žoviální a unavenej po noční, takže jsem spíš než o práci mluvil o všem jiným. Druhej pohovor byl lepší. Trval dvě hodiny a dostalo se během něho na vše. Včetně matematických otázek a kvízu. Spočítáte třeba rychle, kolik šestek je v řadě čísel 1 až 100? Nepřemýšlejte a řekněte, kolikrát je mezi jedničkou a stovkou číslo 6! Na okamžik jsem si nechal projet stovku před očima a do placu jsem hodil, že šestek je tam dvacet. Zvednuté obočí a pobídka, abych si to spočítal, mě znejistěly, takže jsem začal psát: 6, 16, 26, 36, 46, 56, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 76, 86 a 96. Nadšeně, že jsem se dobral konce, jsem vyhrkl: Nineteen! No a ne. Je jich tam opravdu dvacet. Měl jsem věřit odhadu intuicí. Následovaly chytáky o tom, kdo ukradl kapitánovi lodě hodinky (kdo zná ten příklad, tak to byl námořník, který šel obrátit vlajku Japonska, protože byla vzhůru nohama), případ detektiva, který vyšetřoval vraždu, rozdíl mezi „on time“ a „in time“ (zaměnil jsem je). No. Je mi teď trochu rozpačito, tak jen napíšu, že jsem prý nebyl dost přesvědčivý, že se hodím na práci, kterou jsem už dělal, protože jsem nedostatečně popsal svoje pracovní úspěchy, neuvedl svoje negativní vlastnosti a hanil krátkou epizodu ve školství. Děcka, nevím. Asi jsem měl fakt chválit a chválit roky v korporátu a popsat, jak jsem se pěkně naučil rychle klikat reporty v excelu a psát obsažné emaily bez podstaty tak, aby se zákazník nažral a firemní koza zůstala bez zkřivenýho chloupku, třebas jsem měl stran svých slabostí krom své prořízlé držky zmínit i občasnou lenost a nedostatek pozornosti. Když ono se to oboje blbě říká, protože úspěchy v práci byly obvykle týmovou prací a slabiny jsou jaksi do přírody slabinami, který instinktivně schovávám a raději je řeším sám.

Ať je to jakkoli, do firmy, kde jsem byl na pohovoru, mě doporučil kolega, kterej mě kdysi uváděl do bývalé práce. A tentýž kolega mi, a věřím že v dobrým, zkritizoval moje CV (životopis). Roky mám europass šablonu, ve které jsem uvedl všechno podstatný, žádný omáčky, rovnou k věci. Prej to takto není už cajk, tak jsem napsal o něco designově hezčí a hlavně hutnější verzi téhož. A protože jsem to já, tak jsem hned za svoje nacionále napsal stručný popis Maxe. Psal jsem o sobě ve 3. osobě, jako bych psal o kamarádovi. Podobně jsem přistoupil i k popisu jednotlivých pracovních pozic. Zavzpomínal jsem totiž na časy, kdy jsem sám listoval hromadou životopisů jak přes kopírák. Tak ten můj měl být jinej, o Maxovi, o tom, co Max umí, co má rád, v čem je dobrej. Ačkoli s nechutí, použil jsem i moderní slova typu flexibilní, týmový hráč, odolný stresu… Jak kdyby tohle všechno nebylo zjevný už z toho, co mám za sebou. No ale, napsal jsem to, aby to tam bylo. No a hele. I tato verze se ukázala na nic. Prej zas není dobrý vyčnívat moc. Prej je snad lepší mít ten nudnej europass, kterej mají až na jméno a příjmení všichni tak nějak jednotně pojatej.

No kurvafix! To mě teda míchlo! A jak bylo k půlnoci, když jsem ho měl na drátku, tak jsem se rozčílil, až mě Manžel musel krotit, že je hodně hodin a že to slyší celej barák. No úplně mě dojalo fakt. Uniformní životopis bez keců nezaujme, osobitně pojatá filipika uniformity přečnívá. Jak jsem vůbec mohl přežít až sem, aniž bych tohle všechno měl podle know-how posledního kvartálu!? Výsledek se ovšem dostavil a vznikla tak kompromisní verze designově hezkého povídání o mně, který bych takto nikdy sám nenapsal a který hlavně není o mně, ale o tom, co chtějí náboráři číst. Je to sice škoda, ale pakliže skrze onakej papír vede cestička vpřed, tak zatnu zuby a přetrpím i potupu biografickou stádovitostí. Michalovi patří dík a pardon jeho uším, který jsem patrně prověřil víc než bylo třeba.

Jako jo. Dneska jsem si brekl. Ale jen tak maličko, aby to nikdo neviděl. Stihl jsem to, když jsem čekal v autě na Mazla. Jo. Minule zmiňovaná škola. Ústí jsem vyřešil tak, že jsem nejel na zápis. Tím to skončilo. A svoje umčo jsem prozatím ošetřil přerušením, který doufám, že mi povolí, ačkoli v prvním semestru se tak děje jen ojediněle.

Napadají mě různý šílenosti, jakože třeba odpovím na některou z mnoha nabídek, co mi chodí z Kanady, že koupím levnej byt v Orlové a tam budu v bezpečným zámotku, že rozjedu svůj byznys a nebudu už muset poslouchat, že jsem někoho dostatečně neoslnil.

Jsem doma, bez práce. Nevím sice, jakou práci a kde najdu, ale vím na beton, že nechci nikoho omračovat na sílu tím, že něco umím, vykládat co neumím a na co jsem levej. Možná byly tyto pohovory jen shodou okolností, který mi mají zocelit a zostřit vnímání, abych si dobře vybral. Možná, že to byla příprava na Pohovor s velkým P. Nevím. A vlastně to ani vědět nepotřebuju.

Ať je to, co je to. Víkend si udělám volnější. A v pondělí se do toho všeho pustím zas a tak dlouho, dokud na to všechno nepřijdu.

h-UNEMPLOYMENT-628x314

Usilovně přemýšlím, co ve mně vyvolává emoce, který jsou mi nepříjemný. Takový to, že si člověk málo věří, že relativizuje svoje schopnosti a znalosti, že klidně řekne na pohovoru, že se mu líbí náplň práce, ačkoli ví, že to lze dělat i jinak… A zjišťuju, že jsem vlastně vystrašenej. Kdysi jsem byl taky nezaměstnanej a bylo to drsný. Neměl jsem skoro žádný možnosti, nájem jsem platil tak tak a jedl jsem psí konzervy, abych měl na šalinkartu. A už tehdy jsem věděl, že se do podobnýho stavu nechci už nikdy dostat. Teď, po víc než dekádě, mi sice bezprostředně existenční nebezpečí nehrozí, nežiju sám a mám o něco lepší výchozí podmínky, přesto se mi před usnutím honí hlavou ono vlezlý co by kdyby. Druhej proud mých emocí pak vychází ze samotné podstaty mýho novýho sociálního stavu. Jsem nezaměstnaný. Jakkoli dobře vím, že se tohle děje dnes a denně, cítím se najednou na druhým břehu, méněcennej a k ničemu, protože nemám práci, jsem klientem pracáku. Třebaže netrpím odsudky a tunelovým viděním, konotace na téma nezaměstnanosti, sociálních dávek a života z nich… Není mi po srsti být součástí tohoto příběhu. Vlastně se za sebe stydím. Stydím se za to, že jsem si během pár týdnů nenašel novou práci, že jsem třeba u pohovoru mohl být lepší, říct něco jinak a udělat lepší dojem. A třebaže je mi jasný, že daleko lepší je přirozenej projev, na kterej pak člověk v nové práci snadno naváže, malinký výčitky cítím i tak, přestože jsem se ničeho špatnýho nedopustil. Paradoxem zůstává, že jiní mí bývalý kolegové si nové status quo užívají, odjeli na dovolenou, mluví o zářivé budoucnosti, zdají se být klidní. Možná jsem jen připosranej, že jsem kdysi byl ve srabu, možná je to dobrá taktika, která mi třeba přinese míň peněz ale víc klidu. Rozhodně ale až tato epizoda přejde a já budu novou práci mít, budu podstatně víc šetřit, protože do Ostravy jsem šel primárně za lepším. A to jsem do nedávna měl, aniž bych pokorně střádal tak, jak jsem si v Brně předsevzal. Do hrobu si sice nic nevezmu, ale něco mít na horší časy teď nemůžu než ocenit. Nemusím třeba večeřet s Meggie jednu konzervu!

P.S. Dneska na mě skočila na youtube písnička, kterou jsem kdysi překládal s děckama v jazykovce. Na rozdíl od originálu v tomto provedení dominuje orchestr, což je za mě plus!

P.P.S. Příklad o kapitánovi jsem našel v mírně jiném znění, ale pointa zůstává:

A Japanese ship was sailing in the Pacific Ocean. The Japanese captain of the ship put his diamond chain and Rolex watch on a shelf, went to get a shower and returned ten minutes later. Now listen carefully, as I will only tell it once:

When he returned, both the chain and the watch were missing!! He called the crew of his ship together. There were four of them. A British guy was the cook of the ship. The captain asked him: „Where were you the last ten minutes?“ And the cook answered „I was in the cold storage room to select the meat for lunch“. A Sri Lankan was the house keeping guy. The captain repeated his question to him, and learnt that the Sri Lankan was at the top of the ship correcting the flag which had been put upside down. An Indian guy was the engineer maintaining the ship. Same question, and the Indian told that the he was in the generator room checking the generator. A French guy also served on the house keeping crew. Same question, and the French told that he was sleeping after the night shift.

Within ten seconds the smart captain caught the thief. Who was the thief? How did the captain find him?

Jiný příklad, na jehož řešení jsem ale nepřišel (řekl jsem, že detektiv těžko mohl jet dolů výtahem, když byl v opuštěném domě), je o detektivovi, který řeší, jestli mrtvý spáchal sebevraždu:

A homicide detective is called at a crime scene. A man is lying dead in front of an abandoned building. It is believed that the man jumped out of a window off the abandoned building and committed suicide.

The detective asks his team to collect evidence and he heads towards the building. He goes to the first floor and towards the room that is on the front side. Inside the room, he lights a cigarette, walks towards the window facing the dead body, opens the window and throws out the cigarette. He then goes to the second floor and repeats the same process.

He keeps doing the same thing till he is done with all the floors and then takes the lift to the ground floor. Upon reaching there, he informs the team that it is not a suicide but a murder.

How did he know that it was a not a suicide?

No a nakonec totál průšvih, matematická úvaha o včelách a květinách. Při ní jsem přemáhal nutkání zvednout se a z pohovoru rovnou odejít. Řešení si nepamatuju, ačkoli mi ho slavnostně odhalili:

In a garden there are some bees and flowers. If one bee sits on each flower then one bee will be left. If two bees sit on each flower, one flower will be left. Find the number of bees and number of flowers.

Reklamy

1 komentář: „Prcák, den třináctý

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s