Měl jsem výživné dva dny. Téměř jak za starejch časů. Včera jsem počkal, až Manžel dorazí drobky do práce. Po poledním jsme ochočili edgarovy koně a vyrazili do Brniska. Venku krásně, slunko, že jsem sotva viděl dělící čáru na dálnici. Do štatlu jsme dorazili brzo, bylo ani ne pět hodin. Děcka, nejsu já hňup? No ano, su. Každej normální nezaměstnanej by hleděl, aby si udržoval zdravou náladu a pohodu, zatímco já jsem nás vezl do míst, kde jsem zažil prima roky. No echt!

Jen jsem ladně parkl pod lípama, obestřela mě nostalgie jak kráva. Meggie se šťastně hrnula ku poli, který jsem míval dvě minuty od baráku. Toutéž cestičkou, kterou jsem chodíval s předchůdkyní flekatou. A toutéž cestičkou, kterou jsem znal i po tmě, v únoru, ve středu, o půlnoci. Přemohl jsem chvilkovej nával slabosti a po asfaltce jsme došli k rozcestí, ze kterýho se odpojuje polní cesta svahem k potoku. Z ní jsme se šórli doprava, ke studánce. Asi vprostřed pole mě Mazel zastavil a naše zraky spočinuly na brázdách zeminy. Paprsky se už už lámaly o hradbu stromů na horizontu a měkký světlo tak dopadalo na zem. Až po chvíli jsem si všiml, že mezi řádky hlíny jsou jemňunký pavučiny, který se v záři leskly jako jarní potok. Krásný to bylo. Škoda jen, že protisvětlo a příliš málo kontrastní kompozice nedaly vzniknout fotografické památce. Ale tak to aspoň píšu. Představte si horizontální brázdičky zoraného pole, na jejichž vrstevnicích jsou velejemné nitky okem sotva viditelné. A tuhle hodinářskou práci nasviťte pozdně odpoledními odstíny okrové a oranžové. Budete tak stát před paloukem odevšud se valící krásy, která je tak zranitelná, že se budete bát i dýchat, abyste tu cukrovou nádheru neponičili.

No nic. Došli jsme ke studánce, tam jsem si zas vzpomněl na momenty s Laurou, kdy jsme zapalovali v noci svíčky a společně si přáli, aby se zdrchala z rozvodu a následnýho truchlení. A povedlo se. Je to tam vůbec kouzelný místo. Nedaleko civilizace a stejně tak zapomenutý a tichý. Od studánky jsme šli kolmo vzhůru k chatové oblasti. Na naše foťákové místo, kde jsme s onehdy ještě přítelem prožili první vášnivou důležitou chvilku. A to tak vášnivou, že od té doby tomu pruhu trávy u plotu pod maliním říkáme foťákový místo – ztratil tam totiž tehdy foťák. Kousek nahoru pěšinkou podél plotu a už jsme stáli vedle vojenskýho placu. Cestou k autu jsem si natrhal jabka, výborný mimochodem.

Na lavičce za barákem, teďka již ex, jsem si dal špinku na rozloučenou a hurá k Martě. Byla zrovna před domem a stříhala keřík. Hned mě zmermomocnila a tak jsem se natahoval přes větvičky, div jsem nazahučel kamsi k sousedům do růží. A teď pozor! Moje Marta, strážkyně mého cholesterolu, tlaku a dalších medicínských hodnot svolila k smrtelnými hříchu. Vzal jsem nás do mekáče v em paláci. Dál to asi ani nebudu líčit, snad jen, že sedm stovek prosvištělo a Mc Fish je super… Pak jsme se ještě stavili na benzině pro kafe (maj nejlepší kafe ze všech benzinek, fakt). A pak do komnat. No a tam to přišlo. Marta se zajímala o moji aktuální situaci. Zkrátím to: Dostal jsem sodu. Marta na mě skoro křičela, jak jsem urputnej a jak se cpu všude. Nebyl jsem najednou schopen slova, obrany. Najednou jsem Martu nepoznával, jak byla drsná a přímočará. Věděl jsem, že není nepřítel, ale i tak jsem se cítil jak zbitej čokl. Až v autě směr domov jsem se dopracoval k tomu, že to myslela dobře.

Dneska! Dneska jsme se konečně po drahně dlouhé době stavili oba i s Meggie u našich. Poklad si objednal u tchyně br. salát a řízky a matinka tak učinila. A musím přiznat, že k chuti maminky se neblížím ani z rychlíku. Maminka se krom jídla starala i o mě. Jako jediná, zatím, souhlasí a podporuje moji snahu intenzivně a bez ustání hledat další možnosti a práci v nich. Moje máma je prostě jako já, nebo spíš jsem já jako ona. Nemám náladu ležet a relaxovat, když vím, že brzo na to nebudu mít prostředky, že brzo nebudu mít na nájem a benzin. Říkám si, že teď je potřeba zatnout zuby, napnout síly, promyslet si možnosti. A za nimi jít. Což mě přivádí k jednomu z mých čtenářů. Nela. Čte mě delší dobu a včera mi poprvé napsala bez obalu. Hezky mi řekla, že jsem kretén, kterej jde ode zdi ke zdi, že se jí zdá, že bych vzal cokoli. Potěšilo mě, že mi řekla přesně to, co si myslí, aniž by byla zbytečně drsná. A víte co? Je to tak. A souhlasím i s Martou. Drobné zastavení mi prospěje, tak na den nebo dva. Můžu učit, to by mě bavilo, můžu psát, protože to by mě bavilo taky, můžu dělat to, co jsem dělal doteď, protože to mě baví taky. Takže drahá Marto, drahá Nelo. Již brzo si počtete report z výletu!

No ale před pár hodinama jsem byl po letech u kartářky. Je to paní, kterou znám z reštyky, kam chodíme na polední menu a na jídlo, když za náma do Ovy přijede návštěva. Minulej víkend jsem tam byl s kolegou Michalem a vykládal jsem mu karty. Dělám to spíš tak pro radost, spíš pro pobavení publika, nejsem kartář a co vidím, říkám neuměle. No a Rula si nás všimla. Zajímala se, jak dlouho dělám karty a jestli bych jí vyložil. Proč ne, rád, odpověděl jsem jí. Ona hned vytasila, že karty vykládá roky. Slovo dalo slovo a odpo jsem se k ní stavil na kafe. Kriste Pane!! Může mi někdo říct, co jsem dva roky v Ostravě dělal? Jaktože jsem na tuhle dámu narazil až nyní? Milá Rula je sice věkem moje máma, ale jak kdybychom byli spolužáci ze střední. Takový to osudový setkání, kdy se říkáte, jestli si z vás ten druhej člověk nedělá náhodou srandu (slovo prdel se mi tu hodí lépe, ale nechtěl jsem být vulgární). Velmi obdivuju, jak je přímá, jak jde rovnou k věci. Žádný kecy a omáčky, na solar. Zkrátím to. Práce nová bude příští měsíc (tj. doufám počítáno říjen). Stěhování bude. Bude stát hodně peněz, tj. vidím to na mimo Ostravu práci. Karty dál ukázaly, že jsem komplikovaný člověk, kterej má ve svých cestách za sny mnoho postranních úkolů k vyřešení. Já jsem jí vyložil karty též. Ptala se na novou práci, měla tři možnosti. Vylučovací metodou jsem jí řekl, kterou z nich vidím jako nejlepší. A světe div se, byla to právě ta, která je prý nejzajímavější, ačkoli ani tak nebude zcela bez zádrhelů.

Čert vem karty, čert vem chvilku hněvu u Marty a slzy v brněnským přístavu. To k tomu asi všechno patří, asi to jsou ony postranní úkoly, co se přirozeně připletou do všech snů. Jsem si jistej, že brzo bude dobře. Nevím, jak to vím, ale vím to. Možná to dobře nebude souviset s prací, možná budu muset změnit obor. Bude ale dobře. Protože ono už je dobře teď. Jen jsem si to nechtěl skrzeva svoji urputnost připustit. Tedy děkuji dámám Nele, Martě, Rule a mamince, drahému a dalším lidem za to, že mi připomněli, že nejen prací jsem živ!

P.S. K tomuhle psaní jsem si pustil klasiku v novým kabátě, ze kterýho by se mistři v rakvích odkopávali. Ale co. Dobře se to poslouchá, stimuluje mi to psavost a tok myšlenek. Tak se dělím, poslechněte si to celý.

Reklamy

4 komentáře: „Ova, Brno, jabka, Marta, Nela, matka, Rula, karty = Maxův kočkopsí dort

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s