Dneska jsem zjistil, že jsem za celej leden nic kloudnýho nenapsal. Až teda na bajku o tom, kterak umění šlo na matiku od podlahy, kterou jsem spáchal jen před malou chvílí.

Byl to divnej měsíc. Od jeho začátku jsem na směnách, na dvanáctkách, což mi silně evokuje dávný vůně jiných dvanáctek v jiné firmě, v jiným městě. Tehdy mi bylo dramaticky míň let a měl jsem o moc víc ideálů. Ne, že by se ze mne stal bezesnej cynik s náturou motorové pily, ale tu tam jsou neutuchající potřeby být nejlepší a budovat světlejší zítřky. Dnes se spokojím s tím, že dobrej jsem. Dokonce tak dobrej, že mi moje Nadřízená při prvním hodnocení řekla, že je ráda, že mě má v týmu a že si přeje, abych pokračoval tak, jak jsem začal. Proč? Proto, že (si) netoleruji slova typu „to nejde“, „toto nedělám/e“, „takhle to (tady) nefunguje“. Taky se nechodím do práce prospat a dokonce ani nehraju hry na služebním počítači. Do práce chodím včas, obvykle v dobré náladě (a to bez chemických suplementů). A už jen takový, pro mne základní, modus operandi vzbuzuje vášně. Dost možná právě proto, že už je mi o něco víc, nemám obavy se vyjádřit. Pochvalně i kriticky. Pochvaly píšu denně, kolegům a jejich šéfům za dobrou práci, ochotu, pomoc a tak. Kritiku říkám osobně, případně v přítomnosti Nadřízené. Holt označení „Max čistič“, které mi bylo přilepeno třetí den v práci, předchází mou personu.

A tak mi ani (moc) nevadí otevřená nenávist jednoho z kolegů v týmu, kterej mi tu schová počítač, onde doporučí v hromadným mailu prolistovat si kapitoly etikety. Jako kecal bych, kdybych nepřiznal, že se mnou ve chvílích, kdy jsem zběsile hledal notebook a kdy jsem četl jeho osočující slova, netřepalo. Ale rychle jsem si vzpomněl na dobrou radu zroditelky: Maxinku, nenech zlost cloumat svým majestátem. Nenechal, ne moc dlouho. Dokonce jsem překonal i nutkání na jeho email odpovědět. Měl jsem, a mám, ten text rozepsanej, někdy příště ho třeba přiložím i sem. Cosi ve smyslu, že od služebně nejstaršího kolegy, který se jako IT senior nechal slyšet, bych čekal spíše než řevnivost a malost podporu a pomoc. Ale nejsme všichni stejní.

colleagues-from-hell-nobody-likes-to-be-at-the-receiving-end-of-a-rude-co-worker.jpg

Je nás v týmu osm. Z toho jsme dva na stejné vlně, protože jsme oba prošli toutéž firmou v Brně a shodou okolností jsme byli kolegy i v Ostravě. Předávali jsme si směnu dva roky, takže se známe. Naše nastavení pracovních povinností osciluje někde mezi tohle musím dodělat, kdybych měl zdechnout až po jak budu vypadat, když to tak nechám. Jsme slušnou čtvrtinou, která za tři měsíce udělala práce za zbývající část týmu v úseku dvou let. Od dubna se k nám připojí další spřízněná duše, Maruška. O ní jsem tu už psal. A jsem za rozhodnutí vyšších míst velmi rád, protože i toto děvče ví, že spokojenej zákazník je zaplacená faktura za služby a návazně patnáctýho plat na účtu. Řekl bych ale, že peníze nejsou jedinou motivací. Mojí ne. Mám jednoduše rád, když se podaří situaci rychle vyřešit a když zákazník poděkuje i přesto, že mu něco na naší straně půl dne blokovalo výrobu aut nebo linku na letišti. Proto to dělám, protože ten pocit výhry je k nezaplacení. Těším se, že nás bude brzo 3 z 9, kteří nechodíme do práce za zábavou, primárně ne. A to už budeme víc než malá čtvrtina. K tomu musím přičíst další dva kolegy, kteří, zdá se, jsou ochotní jít novým směrem. Možná ještě jeden, u kterého záleží, jak ho nadchneme. To bychom měli poměr sil obrácený a nenávistníci s přístupem děvky po celonočním stání u dálnice, doufám, odejdou sami.

Takže nová práce, jak vidíte, je fajn. Je to všechno daleko jiný. Proti utaženýmu prostředí z Brna, z tzv. centra doručování služeb, kde se hraje na minuty, na počet tiketů za směnu, kvalitu záznamů v nich (včetně gramatiky), kde se měří výkon lidí jak u jadernýho reaktoru, je nová práce doslova lázní. Tak trochu wellness v centru IT byznysu. A i předchozí firma v Ostravě byla přísnější. Tam nám měřili čas strávený u počítače, čas na pracovišti v poměru k ostatnímu času během směny. Neexistovalo říct ne; ani na úkoly mimo kontrakt, protože zákazník byl ve středu všeho. Je pravdou, že tato firma byla dodavatelem jiné velké firmy a měli jsme proto eminentní zájem dodávat v maximální možné kvalitě. Asi proto nás tak hlídali a kontrolovali.

Nová práce v nové firmě je stejná, dělám to, co jsem dělal roky. A přesto velmi jiná, protože to dělám v pro mě neznámém prostředí, ve kterém neplatí tolik procesy a pravidla, kterým jsem léty přivykl. Což mě přivedlo k drobné rozpolcenosti. Uvědomuju si totiž, že takto volný styl je trendy a prosazuje se v mnoha jiných společnostech, i v jiných oborech. Současně ale mám kdesi hluboko v DNA roubovanej pocit špatně odvedené práce, když za směnu neudělám tolik, kolik cítím, že můžu. Přijdu si pak neužitečnej, flákač, darmožrout. A tak se ve volných chvílích přehrabuju naší dokumentací a tajně si ji přepisuju do zatím soukromýho adresáře, abych ji později mohl představit. Třeba se bude líbit. A i kdyby ne, budu ji mít pro sebe. Podle sebe. Mám to tak rád, jsem v tomto drobet autistou.

Leden byl dlouhej. V Ostravě byla dlouho inverze a po ránech vzduch, kterej jsem zřetelně viděl v minus dvanácti stupních. Mrzlo týden v kuse, slunce skoro nevyšlo. Pro mne coby teplomila doslova utrpení. Tuze mi nesvědčí pichlavej vítr na tvářích a věčně prokřehlý ruce u ciga před barákem. Už se moc těším na jarní oteplení a na pořádný letní pařáky. U řeky, na břehu. Ostravice, Opavice nebo Olše, je mi to jedno. Hlavně teplo a slunko do desíti. Asi bych měl pouvažovat o koupi solárka nebo o přesunu jižněji, kde zimu znají jen ze zpráv CNN.

Leden byl taky smutnej. Jak je venku furt tma, zdá se mi, že dny mají maximálně tři hodiny. O to víc si lebedím ráno po noční, kdy přicházím za svítání. Udělám si čaj, nebo si naliju rulandu. Slastně pak sedím na svým kanapíčku, hladím kocoura a drbu Meggie, počkám, až se vzbudí Mazel. Někdy mu udělám kafe, jindy si jen tak povídáme. Mám rád tyhle rána, třebaže venku mrzne a bývá neurotoxickej smrad. Mimochodem, smrad. Okna zvenku máme hnědý. Jakási mazlavá věc nám je pokryla a za boha to nejde umejt. To zas bude v dubnu v naší ulici veselo, až budu čistit nánosy píle ostravských pracujících za doprovodu všech možných orgánů, zvířat a lehčích dam. Ne, vážně. Znáte někdo fígl, jak dostat dolů tenhle sajgec, aniž by se tekutým pískem poškrábal plastovej rám okna? Za rady předem děkuji.

JOG421445_smog_OV.jpg.JPG

Leden je blbej měsíc. Led.en, to je skoro jak jed.en. A taky že jo! Led a jed, k čemu to je? Ke zlosti! Doma jsme se dvakrát chytli, opět kvůli blbostem. Pak nám to bylo oběma moc líto. Vysloveně nesnáším hodiny a dny po hádce. Ničí mě to. Ne, ničím se sám tím, že si říkám, že jsem se opět nechal unést a mohl jsem o něco víc zatnout zuby. Když ono se mi tak tak tak moc chce kolikrát něco říct… Znáte to. Jedno slovo a je vymalovaný.

Leden je měsícem výročí a narozenin. Naše dvouleté připomenutí, že jsme si něco slíbili, připadá nikoli shodou okolností nýbrž domluvou právě na den narozenin Martičky. A tak i letos jsme si štrngli na další dva, dvacet let doma a pak na zdraví s Martou. V lednu má narozeniny taky tatík. Roky mu dávám bechera, protože tím ho spolehlivě potěším. A leta vidívám mamku, jak je na oko naštvaná, že taťku podporuju v čemsi nezdravým, aby mu pak láskyplně štopičku před spaním na šichtu nalila.

Leden byl s omrzlinama, který jsem si uhnal toho dne, jak spadly teploty pod minus deset a já jsem v rozčilení šel telefonovat ven s Danou, abych se uklidnil. Měl jsem tehdy tak rozprouděnou krev, že jsem vůbec nepostřehl, jak moc kosa byla. Druhej den jsem se probudil s otoky na kloubech prstů, na bříšcích prstů a na dlaních, jak kdybych celou noc boxoval. Až k večeru mi došlo, že by to mohlo být mrazem. Jo, Mazel je původně zdravotní sestra, takže jsem měl veškerou péči. A věděli jste, že na lehčí omrzliny není žádná cílená léčba? Nic. Jen teplo, neměnit prudce teploty okolí, moc se nemáčet a nechat tkáně, aby se vzpamatovaly.

Můj letošní leden byl zajímavej. Opět jsem si osahal některý svoje hranice. Některý jsem pomalu posunul, jiný jsem hystericky bránil. Chybí mi škola, na kterou se co nevidět znovu přihlásím. Konečně jsem našel balanc v nové práci, ve které jsem Maxem čističem, kterýho někteří nemají rádi a jiní vyhledávají. Doma jsme se poštěkali, abychom si na duben, již tradičně, zamluvili výlet do Špindlu k výročí seznámení. Pět let děcka, pět let koukám na téhož chlapa a furt mě baví se vedle něho ráno vzbudit. I to je jedna z těch hranic, kterou střežím.

Leden byl, protože brzo bude pryč. A těším se na únor. Za á je kratší, za bé na Hromnice bude o hodinu více. Hlavně ale po únoru bude březen a to už se hlásí o slovo jaro! Mamka bude mít letos jubileum. Chystáme pro ni překvápko, ale ani slovo!

Leden dalších 11 měsíců nechci ani vidět a na vás všechny se těším v únoru!

Váš,

Max

goodbye january.jpg

Povedlo se mi sehnat poslední dva, ano dva, lístky na Vojtu Dyka a jeho B Side Band. V březnu přijedou k nám do Ostravy, do auly Gong (to je ten bývalej plynojem ve Vítkovicích). A jelikož máme tuna v Ově skvělej symfonickej orchestr, budou hrát spolu! Těším se moc a přidávám malou ochutnávku!

Jak jsem Vojtu nikdy příliš nesledoval, tak teď ho mám naposlouchanýho durch. Při jednom z koncertů se pustil i do klasiky páně Dvořáka. Dal si jeho Largo. A řekl bych, že se ctí. Largo je moje oblíbené a přesto jsem netušil, že existuje i text, který k němu běžně zpívají v USA. Tak přikládám Vojtovo Largo a pod to text, kterej najdete pod názvem Going Home, třeba v provedení dětského sboru Libera, který je dech beroucí a husí kůži vyvolávající.

Ten text ještě. Na netu o něm píšou jako o cestě na onen svět – domů, jako o svého druhu rozloučení se s někým, kdo odešel Domů. Mně se po několika mnoha přečteních zdá, že ten text může stejně tak vyjadřovat návrat sám k sobě, domů, dovnitř. Nevím, posuďte sami.

Going home, going home
I am going home
Quiet like, some still day
I am going home
It’s not far, just close by
Through an open door
Work all done, care laid by
Never fear no more
Mother’s there expecting me
Father’s waiting too
Lots of faces gathered there
All the friends I knew
I’m just going home
No more fear, no more pain
No more stumbling by the way
No more longing for the day
Going to run no more
Morning star light the way
Restless dreams all gone
Shadows gone, break of day
Real life has begun
There’s no break, there’s no end
Just living on
Wide awake, with a smile
Going on and on, going on and on
Going home, going home
I am going home
Shadows gone, break of day
Real life has begun
I’m just going home

Moc hladivý je vědět, že kolega Dvořák napsal svoji Novosvětskou tak čitelně, že jí rozumí celý svět. Třeba tudle diva norská, která Largo vystřihla, jak kdyby se místo v Bergenu narodila u Budějic nebo Znojma. Mimo její absolutně přesný vokály a tóny rovný jak střela devítky stojí za pochvalu i nevtíravej a přesto důraznej podkres harfy a dalších nástrojů. Ušní balzám totok!

Celé Largo je pro mne jednou velkou hádankou. Pamatuju si, že jsem jako děcko s kamarádem Mildou, synem mamčiny kámošky Hanky z kruhu, asi v deseti letech, poslouchal notně ojetý elpíčko, který jsme tajně vytáhli z mamčina hudebního archivu. A při tom poslouchání jsme rozumovali, co která část znamená, co který smyčec říká, jaký příběh se ukrývá za hobojovým sólo. Dodnes si pamatuju, jak jsme zfetovaně seděli u gramofonu, repro na vysokých skříních u stropu a volume na plný kule tak, že se křídově bílý záclony chvěly. A dodnes slyším droboulinkou variaci na ústřední melodii Larga, která se v posledním provedení jen o krůček liší. O půltón či ještě o méně, ale pokaždý, když Largo slyším, těším se na tento úsek, protože podle něho poznám, jestli dirigent a jeho orchestr pochopili záměr Larga a jeho mnohovrstevnost. Pro úplnost dodávám, že můj střípek pravdy se skrývá v čase 10:33, ve kterém housle hrají kontra melodii tak, že se chce člověku až plakat nádherou, aby o několik sekund později přišlo ono sotva znatelné ukročení od largissimo originale melodie o půl tónu níže (čas 10:44).

Hanbím a rdím se, protože onomu drobnému úkroku melodie se nějak říká. A jsem si jistý, že jsme to v hudební nauce brali. A já si za boha nemůžu vzpomenout. A to jsem, prosím pěkně, na ZUŠce míval z nauky vždycky za jedna. Humus totok. Zeptám se u nás ve škole na Ústavu hudební vědy, tam budou na tuti vědět.

Reklamy

4 komentáře: „Max v lednu čističem; a nejen v něm!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s