Akorát jsme se vrátili z víkendu u tchánovců. Od pátku mám volno a ačkoli jsme původně chtěli vyrazit po poledni, Drahý se sekl v práci, takže jsme nakonec lopotivě odrazili k večeru. Cestou jsme stihli koupit mamince tchyni malou milou orcheu a rumiček do čaje. A měl jsem ho koupit víc, pač víkend byl výživnej!

V sobotu jsem si přivstal, již v deset jsem byl při smyslech, až jsem se nepoznával. Mazel už dávno od rána ladil svůj legendární vývar, pročež jsme ho zdlábli s druhým. Odpoledne jsme si udělali hromadnou nakupovací orgii v okresní Kroměříži. Maj tam totiž novej kšeft s hadříkama, GATE. Upe mi vytanuly vzpomínky z líbánek v Krkonoších. Tam jsme totiž taky druhdy názorně předvedli, co svedou dva borci u regálů s oblečením během deseti minut. Tak ale to Káemko (Kroměříž). Pojedete-li městem od dálnice (první exit), dejte se na kruháči v centru doprava (druhý exit vlastně taky doprava, jen z opačné strany) a sledujte šipky k nemocnici nebo šaškecu (psychiatrická nemocnice). Před špitálem doleva a na dalším kruháči znovu doprava. Po pár metrech přijedete k tesku, za nímž je nizounká nová zástavba a v ní ten obchod. Triko za 28, svetr (takovej ten huňatej, jak to mám rád) za 118, drahému dva pracovní svetříky s pruhama (tak je má zas rád on) oba za 130 a tak dále a tak dále. Jo! A zimní bunda prďácká nejvíc za 168, ta mě dostala, že ačkoli od Ježíška dostal jinou, tuhle jsme tam prostě nemohli nechat. Ven jsme tak táhli kabele jak bezďáci. Tchyně a švagrová jen koukaly, jak jsme se obratně prosmýkli a za minutku byli venku i s úlovky. Drahý později ukořistil několik krásných snímků předjarní Hané, která je tolik rovná a tolik jiná než Ostrava nebo Brno.

Večer jsme si zašli na bowling. Večer byl tutovej, anžto jsem dvakrát vyhrál a se ctí tak hájil barvy Brna i Ostravy – chvílema jsem si nemohl vybrat, za který město jsem hrál. Poklad vyhrál třikrát, čímž jsme zcela deklasovali ostatní a buzi síla tak jednoznačně převážila. Pak se k nám ovšem přichomýtl Drahého nevlastní bratr a začalo to jít z kopce. Byl už vylitej jak váza, motal se jak špina v kyblu a mlel nesmysly. Jednou poukazoval na Drahého chlupatej krk, po druhé na nadváhu švagrové přítele, pak zas cosik mektal o inteligentech z města (jako o Drahém a mně) a vůbec se choval jak buran. Přišel bez koruny, somroval u kamarádů pivo a ciga. Konec totok! V té herně jsem nechtěl dělat žádnou scénu, ale doma jsem se pustil do jeho tatíka (tchána), protože milej švára mezitím usnul. A děcka! Objevil jsem v sobě šelmu, která nutkavě chrání svoji smečku. Tchánovi jsem jasně řekl, že se mi vůbec nelíbilo, jak se jeho syn otíral o mýho manžela, jak ponižoval cizího borca (toho kluka švagrové). Tchán k mýmu zděšení přešel do protiútoku a vytasil se s tím, že co jsme my dva buzeranti dokázali, že jedeme do jeho kluka. No, asi se dovedete představit, jak rozhovor vypadal.

Zajímavý ale bylo sledovat sám sebe (to jsem stíhal). Při zvýšené slovní kadenci a hlasu jsem přešel do ostravskýho hantecu a pustil jsem se do rozboru (vlastně poněkud ubohého srovnávání) sebe a pana syna. Na rozdíl od něho nemám dluhy ani exekuce, nejsem denně narvanej jak igelitka, nemotám se po hospodách, nedělám doma bordel, aby mě museli krotit několikrát za noc. Připomněl jsem, že ve svým věku a již mnoho let žiju sám, rodiče mě neživí, nepřispívají na cigarety a chlast, neřeší za mě průsery, nadto chodím pravidelně do práce a i přesto jsem se hecl a vystudoval u toho školu. Na to jsem slyšel, že k čemu ta zkurvená škola je, když jsem o práci přišel, na co su pyšnej, když nemám děcka a co vlastně řeším, když nerobim rukama.

Řeknu vám, že ačkoli je tchán ode mě starší a je to manžel matky mého Manžela, tohle mě dohřálo a nežinýroval jsem se. Tchyně seděla vedle a ani nedutala, babička mi přitakávala. Ten syn tam totiž dělá zle, jak jsem vypozoroval, je jablkem sváru. A tchán z nějakého důvodu odmítá kluka v mým věku poslat do světa. Jak mi zamával před očima školou na piču, že hovno robim a že Manžel je stejnej inteligent, objasnil jsem mu krásný ostravský pravidlo: Není uměni robit. Umění je zarobit! Na děcka jsem mu odsekl, že tenhle stát nám je nedá, protože je zabedněnej stejně jako on sám. Víc jsem se s ním nezdržoval, protože mi bylo jasný, že to nikam nepovede. Tchyně pak ještě cosi mluvila, že to takhle nejde, že se odmítá dál starat o tři dospělý chlapy (jeho syny), kteří jsou problémoví.

Když odhlédnu od toho, že jsem se dostal do křížku s tchánem, překvapil jsem sám sebe. Jak jsem se bil za Drahého. Tchán, netchán. Tchyně mi ráno poděkovala, že to řekl jejímu muži taky někdo jinej než ona. Babička na mě spiklenecky mrkala a mně šel po těle divnej pocit, že jsem překročil rubikon, že jsem zvyšoval hlas na nevlastního otce mýho muže. Jenže pak mi můj muž řekl, že jsem jeho hrdina. A víte co? Asi jo. Vypjatou rozpravu jsem totiž oprostil od vulgarismů, osobních invektiv. Asi jsem nemusel tolik křičet a pouštět hrůzu, ale to si říkám, že k obraně patří. Dát jasně najevo: Tohle už ne! Což mi připomíná, že můj vlastní táta kdysi bránil moji mamku, když se o ní hloupě otíral nějakej lojza kdesi. Tehdy prej došlo i na potyčku. Pan nápadník prý odmítal pochopit, že mamka je zadaná a že s ním opravdu ale opravdu nikam nepůjde. Tati, potatil jsem se!

Cítím potřebu si sem dneska napsat, že nejsem hovno robi, že moje škola (a žádná jiná) škola není k hovnu a že mít děti není ničím víc než je nemít. Nic z toho z člověka nedělá lepší nebo horší bytost a nic z toho samo o sobě nic nevypovídá o tom, jaký kdo je. Ba naopak! Milý tcháne, děti sice máte, ale co z toho, když jsou takové, jaké jsou. Jestli by nebylo lepší připustit, že jemná ruka prostá mozolů může být stejně schopná jako ruka ztvrdlá, že doktor estetiky může být stejný hovado jako dělník z masokombinátu a že pět smradů bez elementární výchovy nadělá daleko víc pohromy než jeden bezdětnej pár.

A jestli tohle budete číst (ano, tchánovi i po letech důsledně vykám a dobře vím proč!): Je mi líto, že jsme se chytli, ale udělal bych to příště ve stavu ohrožení znovu!

Vám všem říkám, nenechte do sebe nikoho strkat a nedovolte nikomu, aby vás nebral vážně jen proto, že nejste podle jakýchsi představ. Kdysi nás učili, že máme mlčet a hlavně nic neříkat, že tak bude klid. No, tak vězte, že nebude. Jednou si totiž necháte nakálet na hlavu a podruhé už z toho bude pravidlo. A to by tak hrálo! Kdepak! Je sice nepříjemný přejít do konfliktu s rodinou, ale někdy je potřeba bouřky, aby se projasnila obloha.

P.S. Možná jste poznali v názvu jiný můj blog. Tehdy jsem psal o tom, že mi tu v Ostravě z pusy lítají peprnější výrazivo. Není to se mnou ještě tak zlé, protože jsem včera byl fakt docela slušnej. Padlo sice pár primitivů, kreténů a tak, ale žádný orgán ani tur se nekonal. A za to mi patří bod! 🤣🤣🤣

Reklamy

5 komentářů: „Zbrojnoš s verši milostnými

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s