Je ve mně takovej neurčitej pocit. Cosi není dobře. A já nevím co. Jen vnímám, jak se vnitřně chvěju. Hnusem. Strachem. Horečkou. Chtělo by to tlačítko OFF a pár dnů arestu na loži. Na tomtéž, na kterém jsem dnes a denně a přesto málo.

Tohle psaní bude zmatený, protože mi myšlenky skáčou přes taxisův příkop šipky do propadliště mozkové třídírny.

Je ve mně zlost. Zlobím se. Hněvám se. Ne. Su nasranej jak cyp! Ale fest! Především na sebe, že jsem se vůbec nechal dostrkat k debatě v noci ze včera na dnešek v Holešově s tchánem. Taková kokotina – chlupy na krku a novej mladík po boku švagřice – jindy bych nad tím mávl rukou. Jenže zrovna včera mi to přišlo z úst vypitýho, předluženýho a handicapovanýho skoro švagra (jo, nemá prsty, nebo má, ale málo) sprostý. Navážet se do těch, kteří jsou se sebou spokojeni, nebo minimálně o expertizu nežádali. Nemám tohle rád. Odsudky, škatule, direkce a další manipulace. A nejvíc nemám rád hodnocení od těch, kteří sami mají ve svým bordel až na půdu. A přesto jsem se včera dopustil hodnocení. Ano, hodnotil jsem mentální a kulturní výši. Spíš to ze mě lítalo jak čerstvě vysátej obsah žumpy do odkaliště. Ulevilo se mi. V ten moment. Doma, už po ránu v domě tchánovců, jsem věděl, že to nebylo potřeba. Hrát hru kdo s koho a jebat někoho, kdo nemá nic než flašku a tatíka za zadkem. A přesto jsem se nechal (opět) zavléci do stavu, ve kterým už jsem cíleně útočil tak, abych protistranu utloukl argumenty. Teď nezbývá než doufat, že v Holešově nedojde (i mým přičiněním) k rozvodu na tvrdo.

Je ve mně taky lítost. Nikoli sebelítost. Lítost a bezmoc, protože jsem si včera zas připustil, že jsem prostě jinej. V mnoha ohledech. Už jen tím, že čtu Skácela a Slovník afixů (díky za něho, Miluš), neznám filmy z kin a nedívám se na televizi. Jiná jinakost spočívá v mým soužití s mužem. Párkrát jsem už o téma gejovství psal a mohl bych znovu začít spílat všem kolem. Na co ale. Stačí jen, že jsem v hospodě plné lidí kdesi na Hané nemohl vzít za ruku svýho muže, když vyhrál v bowlingu, že jsem se po něm nemohl plazit jak tudleva holčina ob tři stoly dále po svým kocórovi, že jsem pak později vyslechl urážky o buznách od tchána (ačkoli sám jednoho buzna syna má). V práci mi kolega ze směny, jo můj parťák, řekl, že jsem hodně otevřenej v  našich hovorech. No jo, a co mám asi tak říct venku u ciga, když ostatní mluví o dětech, o tom, kde koho o víkendu jebali na hajzlu na Stodolní, o dovolené… Přece si ve svým věku nebudu pěstovat feminní fantazijní partnerku, s níž bych chodil před lid. Řeknu vám, včerejší debata mi vzala trochu vítr z plachet, že žiju ve společnosti, ve které každej jebe na to, kdo s kým spí.

Je ve mně kus nepatřičnosti. Nepatřím totiž do mnoha velkých množin. Nemám exekuci, nemám dluhy, nekoukám na scifi, nežeru bio ani vegan nebo raw či paleo, nefotím se na instagram a dokonce už ani nemám fejsbůk. Takových nemám bych našel moc. Nějak se nehodím tam, kam kráčí hafo lidí kolem mě. Nepatřičně jsem si připadal, když se mě kolegyně ptala, kam poletíme k moři. Nikam. Nikam totiž nepoletíme, protože moře ani letadlo nepokládám za svoji dovolenou a Manžel byl vloni, což ho ukojilo (prý) na pár let. Letos, jako již tradičně, toužím po velmi tichém a klidném místu. Ideálně někdě hodně, ale hodně, daleko od lidí, od aut a mobilů a kravin. Místo, na kterém uslyším padat list do potoka, uvidím v noci hvězdy a ucítím večerní rosu. A je mi šumafuk, jestli takový místo najdeme v Beskydech (to asi těžko) nebo v rumunských Apuseni horách. Blbě jsem si připadal taky na vánočním večírku v nové práci. Miliarda lidí, kteří do sebe něco buď lili nebo tlačili, se tísnila v davu tužším než nejlepší zdejší ocel. A pondělní debaty o tom, kdo se poblil na retychu (brněnský slovo pro záchod) a kdo se porval u pultu s chlebíčkama mi opravdu, ale opravdu, nepřišly vtipný. Na tom večírku jsem se zdržel tak hodinu a protože su taky kokot, šel jsem domů zpaměti, protože jsem si vzal kontaktní čočky, který jsem musel vyndat na tom poblitým hajzlu. Nepatřičnost je vůbec pocitem, který se mi děje poměrně často. Jednou v MHD, ve které se lidi neumí chovat, jindy v práci, když po mně vříská kolega. Drahý mi tvrdí, že jsem si vypěstoval sociální fóbii a nesnášenlivost nikoli k lepku nýbrž k lidem. A já si to nemyslím, protože si tuze rád povídám u vína, debatuju u kafe, potkávám s kamarádama. Jen ti se umí chovat, nehlučí, neplivou kolem sebe (obvykle) a celkově jsou jinde. Což se dostáváme k dalšímu bodu…

Je ve mně kus snoba. Nemám drahý auto, nevlastním byt ani chatu, nejsem majitelem luxusních hodinek a ani nám doma nevisí originál Muncha (což bych teda hodně chtěl, aby tu visel). A přesto jsem snob. Vyčleňuju se vzděláním a teď nemám na mysli nově dodělaný novo umčo, neb diplom mám sice hezkej, ale v dnešním světě dost k ničemu. Vzděláním myslím spíše to všechno, co jsem se naučil, přečetl, slyšel, viděl, zkusil a tak – pozor ale pozor, nejsu produktem Vysoké školy života (trapně vypadá i francouzská mutace L’école de la vie)! Není snadný opít mě rohlíkem nebo jiným pečivem, utáhnout na nudli či libovolné jiné těstovině. Jsem od přírody zkoumavej typ, zvídavej (a taky zvědavej), pátrací a hledající. A taky mám svoji hlavu. Hodně svoji. A proto jsem snobem. Protože nežeru politikům kecy o blahobytu zadarmo, nevěřím nesmyslům na kdejakým webu, protože dovedu odhadnout situaci a v ní se neposrat (někdy taky ne). Zrovna dneska jsem zas četl, že by bylo dobře omezit gymnázia a humanitní obory. Pana Fendrycha rád hltám velmi, protože jeho slova jsou tak ostrá a přesná, jak kdyby jimi inženýr rýsoval novej barák. Su alergickej na penicilin a taky na rušení všeho, co nenese prachy. V tomto duchu nemůžu než nebýt snobem, kterej chodil na slovy klasika zkurvenou fildu, na které se jen chlastá a hulí a (pro)mrdá(vá čas) na seminářích (autor tohoto citátu se jistě pozná, netřeba jmenovat). Víte. Snob jako já má mimo učitelů a ajťáků kamarády taky mezi tvrdými obory. A tak vím, že na VUT na fakultě chemie se dějí tytéž věci, který se dějí na veterinární fakultě, na ústavu matematiky v Opavě nebo na fakultě ekonomie v Ostravě. Jen se jaksi nikdo neopováží navézt do Ing. MVDr. RNDr. Jsou to totiž obory k něčemu, no ne? Vtip spočívá v pointě onoho bohapustýho filozofickýho jebání. Doktor stejně jako chemik sem tam potřebuje psychologa nebo koupit obraz jako investici. A obráceně. Znalec umění či sociolog taky asi nechodí na očkování proti vzteklině třikrát denně, že. Su snob a su jím rád, protože být snobem je skoro tak kchúl jako být fake modelínou na webu. Jen s tím rozdílem, že snobem můžu být i offline a bez silikonu v kozách.

Yj0M32R7lG6Tf0X0V2nc1g_custom-Custom_Size___edvard-munch-the-scream-1893.jpg

Je ve mně nejistota. Víkendová hádka sice nebyla nikterak vážná či zásadní a přesto otřásla mým homeostatickým mechanismem. Buzna, snob, nehodící se, lítostivej. Hrůzostrašná kombinace. Vypral jsem dvě pračky, to ty nový hadry, pověsil je. Jak šel Manžel spát, chtěl jsem si lehnout do obyváku a pokračovat v příběhu jinýho exota – Jacka Kerouaca. To bych ale nesměl být tolik inteligentní – rozumějte absolventem všech těch pojebanejch oborů na nic. Došel nám totiž prací gel, kterej běžně používám na modrý prádlo. Proto jsem nouzově do dávkovače nalil gel jinej – z lidlu – s marseillským mýdlem. Netuším, jestli tam vůbec nějaký mýdlo je, ale vůně se po použití line opravdu intenzivní. A po vyprání 15 kila prádla, který visí v 15 metrech čtverečních, se mi o mýdle i zdá. Musel jsem si otevřít okno, čímž se do mně dala zima. Od odpoledne mě totiž bolí v krku, su jakejsi opocenej a ulepenej, pravá půlka krku a hlavy v jednom ohni, tři valetoly nezabraly, víno mi nechutná. Pustil jsem odvlhčovač, abych omylem nenásledoval pana Fleminga a neměl tak doma kolonii hub po zdech. Jackovy stránky Na cestě si dopřeju hned, jak vlhkost klesne pod procentuální mez, ve které se nóbl buzna může soustředit na svoje snobácký filo pičoviny, který navíc nejsou nový ale notně jetý, pač ta kniha je z vyřazené knihovny od Miluš…

P.S. Jo, su dneska jakejsi celej měkkej, jak sádlo na mým břiše. A su taky sprostej, protože si chci pamatovat, že mám pro všechnu tu blahosklonnost taky temný stránky. Za ně jsem rád a na ně naložím odpovědnost, až mi dojdou slova z kantových spisů a uměnovědných skript. Ono totiž jebat se mnou může kde kdo, ale vyjebat (mě) jen Manžel. Takže tak.

P.S. Na fotce vidíte koberec, kterej kdysi Manžel označil za ke mně hodící se, protože je šílenej – v kontextu tohoto blogu jebnutej. A víte vy co? Jo! Mrak očí na rudým plátně, to by šlo, to bych mohl být já. 🤣🤣🤣 Nejvíc prča je, že jsem ho koupil ve výprodeji, ostatně jako drtivou většinu svých statků.

P.P.S. Dělám si taky starosti o Martičku. Od Novýho roku mi hlásí, že jí hapruje tlak, že jí není dobře. A já nejsem schopen ji přimět méně pracovat a více odpočívat, ono se to taky na dálku blbě udělá, že. Furt bere noční služby, furt se trmácí od bezvládí ke kolapsu, balancuje na laně jménem fatální vyčerpání. Dneska mi psala, že včera prodýchávala arytmii (což mě děsí, že ji prodejchává a nefičí do špitálu), aby dneska znovu zasedla k chorobopisům v hospici. Marto, věřte měkkovědnýmu absolventovi a dejte si voraz. Aspoň na měsíc! Fakt! Přijedu za vámi a dohlídnu na to. Brzo, velmi brzo.

PavelRiha02.jpg

Reklamy

8 komentářů: „Munchovo jebání

  1. K článku bych měla několik komentářů, ale jelikož se NEUSTÁLE zvedám a chodím pouštět ven a následně dovnitř našich 12 koček, jsem už vzteklá a nesoustředěná. Tak jen v trochu chaotické zkratce:
    1. Ty pocity po hádce chápu. Taky, když mě už někdo hodně nasere a utluču ho argumentama a zhnusena odejdu, se mi pak chvílemi zjevují výčitky svědomí. Jak si tu situaci přehrávám, zjišťuju, co všechno jsem nemusela říct, a co všechno šlo říct jinak. A kolikrát se až trapností (sama ze sebe) oklepu.
    2. Gel s marseillským mýdlem takhle voní? CHCI HO! já už asi dva roky, co bydlíme na vsi, necítím z vypraného (ještě mokrého) prádla žádnou vůni. Máme teda tvrdou vodu, ta v tom hraje svoji roli, mrcha.
    3. S přítelkyní žiju už 18 let. Nikdy jsem tedy neměla potřebu se po ní na veřejnosti plazit, ani jsem nezáviděla vedle sedícím, pokud se po sobě plazí :-) , to mě zanechává zcela chladnou. Řeči o lesbách apod. jsem za celou naši dráhu neslyšela, nikdy, jen tady jedna místní buranka se nás jednou při vybírání nějakého vesnického poplatku důvěrně zeptala, kdo je tedy táta a kdo máma, a taky nás chataři, kteří se tu v létě vyskytují (protože bydlíme v přestavěné chatě), nezvou na různá posezení u ohně. Asi aby to od nás nechytli :-) Mně to vyhovuje, mám sociální fobii a jsem už stará a nerada ztrácím zbývající čas s primitivy pindáním o – s prominutím – hovně (něco jako Tvůj vánoční večírek), ale Zuzku znají desítky let, a za jiných okolností se zastaví u plotu a vřele a srdečně debatují, tak mi to přišlo divný.
    4. Ten koberec je krásnej. Strašně toužím si dát kobereček aspoň před sprchu, nebo v obýváku pod nohy, ale nejpozději druhý den ho jeden blbej kocour pomočí, takže jsme to vzdaly.
    5. S tou sociální fobií si nezahrávat, nepodceňovat. Já to nechala rozjet tak, že jsem skončila v ID. Začalo to nevinně: obchůdek v širším centru Prahy, a mnoho let (asi 18) mnoho lidí, a kromě zákazníků ještě mnoho známých, kteří naše pracoviště brali za takové poutní místo, kde mohou spočinout, nechat se obskakovat kávičkou a plácat (často několik hodin) neinteresantní blbosti. I přes naše námitky, že my tam PRACUJEME a fakt nemáme čas. K tomu technické zázemí společné se sousedy, kteří se tam bezohledně vyvalovali s návštěvami, a když se člověk musel skrz ně probojovat na wc, tak… tak radši nešel.
    A pak nám to scvaklo, zavřely jsme krám, prodaly byt, předělaly chatu na domeček, a takový kousíček za Prahou jsme v tichu a míru. (Než přijedou chataři, ale to se dá vydržet.) Takže tak. Promiň, asi je to dlouhý :-)))

    Liked by 2 people

      1. Díky, Jolanko, už to gůglím. Ocet dávám, dávám i Namo nebo jiný přípravek, ale taky si myslím, že nejlepší by byla obyč. soda. Jen jsem s ní nikdy nepracovala… Našla jsem i ty gely s marseillským mýdlem, ale některé jsou docela drahoty (a nevím, který to tak pěkně voní), to mi drahá polovička zase bude remcat a cukat se. Maxi, prozradíš, který gel je ten nej?

        Liked by 1 osoba

      2. Díky moc, já mezitím gůglila a našla jsem docela dobré recenze na ten z Lidlu (a vypadá jako tenhle v odkazu), tak už ho mám doma. Pokud se osvědčí, půjdu do dražších :-) Díky.

        To se mi líbí

      3. Já aviváž nedávám, četla jsem, že to je nezdravé na kůži, a mám už tak problém s ekzémem po tvrdé vodě. Dávám jen ocet, bohužel, a přitom jsem ten typ, co by všechno zlil aviváží doalelůja. Jen jednou jsem udělala výjimku, a udělám zase, pokud narazím na aviváž s mošusem, miluju mošus. Tak právě doufám v marseillské mýdélko, těším se. Suším většinou na zahradě, miluju to.

        Liked by 1 osoba

Napsat komentář k kaschika Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s