Chtěl bych ležet pod peřinou, zaryglovat za sebou vrata a v tichosti spočnout na vyhřátým břehu potoka, válet v ústech přezrálý borůvky a nastavit tváře slunku. Bije se ve mně ale výchovná masírka, že se nemám ničemu poddávat, že mám jít furt dál a dál, že když nemůžu, můžu třikrát tolik. Bije se s tím, co kdesi zpoza krovu plic šeptá hlásek mojí dušičky: Odpočívej, nehoň se tak, čti si, vem Meggie ven, choď s Drahým častěji do Oder, navštiv Martu a mamku v Brně, jeď za Miluš do Hradce, za Danou do Prahy – ser na to, co musíš, dělej to, co dělat doopravdy chceš! Anebo na mě jednoduše leze rýmička, kterou my muži snášíme hůř než podebranej nehet. Místo rozjímání s pojídání lesních plodů pendluju mezi směnama a táhnu s sebou monstr únavu jak soumar. Furt se něco děje, říká často můj ostravskej kámoš Michal. Děje. Jednou čórka, podruhý trans. Každýmu dle gusta, mně oboje.

boruvky-idealni-potravina.jpg

Včera ráno, po noční jsem se vysílenej šinul k domovu. Před barákem jsme se potkali s Mužem, šel do práce a zrovna mi předal psici, abych nemusel běhat hůre důle. Vzali jsme to kolem garáží do parku, kam chodíváme. A hle! Hned vedle naší garáže, kterou jsem si pronajal, když mi sotva nastěhovanýmu do tohohle města rozbili a vykradli Edgara, jsme narazili na vypáčený vrata, vybrakovanou garáž, rozmlácený auto v ní. Polilo mě horko, protože si furt živě pamatuju, jak jsem krátce před nástupem do nové roboty prožil chvilku paniky a touhy zabalit Ostravu do krabičky a tu hodit do Ostravice! Zavolal jsem pány orgány, kteří se objevili během chvilky. Opsali si moje údaje a poslali mě domů. Spát jsem ale hned nešel.

Na to, jak mě bolelo v krku a půlka hlavy, se mi udělalo na těle znatelně lépe. Imunita mne očividně chrání spolehlivě. Dokonce i nepříjemný tik v levým oku a víčku polevil po tom, co jsem se začal prolívat vincentkou a koupil si hořčík. Drahý si objednal smůtý mejkr (mixér na ovoce) a denně se chrtí s dávkou živin. Sice po nich mám kontinuálně hnačku, ale utěšuju se vědomím, že kapka dužiny a dávky vitaminů mi nemůže uškodit. Jen pro mě o něco méně zázvoru, bo mě po něm dlouho pálí jazyk!

Ráno, jak jsem už psal, nešel jsem hned spát. Chvíli jsem lelkoval s Exíkem, kterej se mi dobýval do náručí. Nepustil jsem si počítač, ani jsem nečetl online zprávy. Seděl jsem na svým sofa a snažil se víc rozumět tomu hlásku. Na klíně houni kočičí, u kotníků kožíšek psí, pozvolné zmrtvýchvstání dne za oknem, v domě už ticho, jak sousedi odešli do práce. Soustředil jsem se na styčný body, kterýma jsem se dotýkal světa – na půlky zadku a chodidla. Jimi jsem nechal vát siločáry od střechy ke sklepu. Fakt, bezděčně jsem si všiml, že usměrněný myšlenky a pocity plynuly shora dolů, od hlavy ke kotníkům. Na okamžik, už už už, jsem přestal slyšet vrnění kocoura, skoro jako když se za mnou zavře okolí, když si nasadím sluchátka a volume otočím doprava nadoraz. Přestalo mě všechno bolet, nic mě netrápilo, neměl jsem nervy, jestli mi Innogy uzná předčasnou výpověď plynu bez pokuty, když teď máme nově elektrickej sporák, jestli mi investiční společnost uzná žádost datovou schránkou, jestli… Nic nebylo podstatnějšího než moje sedinka na měkké látce kanape, než moje nohy v heboučkých papučkách od Ježíška. Nevybavuju si, jak dlouho jsem takto vigilně cestoval křižovatkami svých tkání, ale na konečné stanici na mě padla únava. Taková ta zničující, ramena i klíční kosti mě táhly dopředu, nohy povolovaly, skoro se mi zdálo, že každou vteřinou si musím rozbít obličej, jak mě to vsakovalo do sebe, dopředu, dolů. Zase ten směr dolů. Stačil jsem ještě nakrmit zvířenu, vyčistit si zuby a jak jsem ulehl, nemusel jsem ani natřepat polštář, abych o sobě víc nevěděl.

Večer mě vzbudil Drahý, zapekl brambory s rajčaty a slaninou. Sehnal totiž zapíkací misky takový, jaký dlouho hledal. Máme teď sice zamaštěnou celou troubu (ano, v tom zbrusu novým šporheltu), ale papání vykouzlil skvostný. Měl jsem pak akorát tak čas na rychlou kávu, sprchu a marš na autobus.

Dnešní blog by klidně mohl napsat chovanec ústavu pro duchem mdlejší. Vím ale jistě, že duchem jsem silný a že jsem zažil svého druhu meditaci. Náhlou, spontánní, emergentní. Schválně jsem použil divný přívlastek – emergentní. Znám ho z fakulty. Označují se jím složitý systémy (přírodní, sociální a další), který nelze popsat nebo odvodit na základě vlastností jednotlivostí (elementů). Principem emergence se totiž spletité soubory utvářejí z drobností (prvků, složek), aniž bychom mohli přesně popsat podstatu onoho utváření. A zrovna tak já neumím vysvětlit, proč zdánlivě drobné půtky, nerváčky, nejistotky, únavičky, ústrčky a křivdičky ~ sračkoidní stav ~ rozžhnuly včerejší ranní meditaci zadkem. Nevím, asi dosud neobjevený emergentní mechanismus imunity. 🤣🤣🤣

emergence-mur-mur-olivier-messas.jpg

EMERGENCE (MUR MUR), autor: Olivier Messas
http://www.artup-deco.com/en/paintings/8561-emergence-mur-mur-olivier-messas.html

P.S. Potěšila, polichotila a současně zavázala mě Martička, která mi napsala, že jí chybí naše rozhovory, v nichž navzdory generačním, názorovým a třeba spirituálním rozdílům nachazíme zalíbení oba dva. A ano, přesahy se nám dějí často, vlastně vždycky. Martička na to jde medicínou a duchovnem, já pragmaticky a uměním. Kočkopsí předivo, které tkáme z nesouvisejících a nesouvislých vláken, by vydalo na stodílnou ságu. Třeba se k ní jednou blogersky taky propracuju. 😉

marta_LI.jpg

Reklamy

9 komentářů: „Borůvková emergence

  1. Navzdory té garáži (z té bezmoci bych vzteky praskla!) a té únavě (z přepracování) je to jinak pěkné, takové úlevné počteníčko 🙂 Úplně se vidím lebedit na pěkném kanapátku a v měkoučkých bačkůrkách a hned bych si pospala. (Ale jedu do Práglu k dr.)
    Prosím, v jaké formě ten hořčík bereš?

    Liked by 1 osoba

      1. jak jste napsal – jsou věci, co na ně není „inštrument“, ale jsou pravda. Pocházím z kraje pramenů a minerálních vod – cokoli v takovém množství je pro organismus zátěžové až škodlivé (i kdyby na tom člověk – např. jako já a starší robátka – „vyrůstal“) Vezměte, prosím, tedy do úvahy, že zvýšená únava může přicházet i z této strany.

        Liked by 1 osoba

      2. Já vím, že se má pít 2 deci denně. Nasadil jsem si zvýšenou dávku jen dočasně. Dnes už jsem si nedal ani kapku. ☺️

        To se mi líbí

      3. Jolanko, zdravím.
        Maxi, teď jsem si uvědomila, že Ti tykám. Nějak mi to po čtení Tvých příběhů přijde přirozené. Tak se dodatečně omlouvám, že jsem se asi nedovolila, a kdyby to vadilo, vrátím se k vykání.

        To se mi líbí

      4. a i ty dvě decky omezený čas ;) Zajímavé je, že na mě dodnes mnohde koukají jako na blázna, když se při hovoru zjistí, že právě u takových „maličkostí“, jako jsou mindy (zaječická, bílinka, šaratice…), úzkostlivě dodržuji doporučení. O tom, že si pamatuji Jak chutnala originál Maťony nebo Excelsior – tudíž dnes za ně neutrácím, nemluvě :) Ty Penny tablety jsou fajn (ptala jsem se odborníků) – i když osobně preferuju hořčík v podobě banánů. Na druhou stranu – když doktor viděl můj příjem vitamínů – btw. u nás sprosté slovo (natož v zelenině) – přesvědčoval mě, že zdravotní záznamy jsou zfalšované, jelikož jsem nemohla dožít ve zdraví …

        Liked by 1 osoba

Napsat komentář k kaschika Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s