Takže cože jako!?! Celí šťastní jsme v sobotu vyrazili k mamince tchyni do Holešova, odkud jsme měli v plánu jet na pár dnů do hor. Meggie měla au-pair Marušku, v práci oba schválenou dovolenou, super extra klasse ubytování v Jeseníku, který cenou více než vábilo, krásný prostředí mezi kopci Jeseníků, plán na prozkoumání sousedních Rychlebských hor (ne, nejsou součástí Jeseníků, sousedí s nimi), které jsou údajně nejopuštěnějšími horami Česka. Sbaleno, doma uklizeno, natěšeno.

Párty v Holešově skvostná, jako vždy. V neděli jsme si dokonce přivstali, abychom po obědě dali kafík, a honem šupem přes Olomouc, Šumperk až do Jeseníku. Cesta tam nádherná, protože před Olomoucí se krajina z placky zvedá vpravo do Oderských vrchů, které dál do Čech pozvolna přecházejí na jihu a západě v Zábřežškou vrchovinu, na severovýchodě v Hanušovickou vrchovinu a za ní Kralický Sněžník. Tahle paráda se rámečkem na fotku tísní pod majestátními vrchy Hrubého a Nízkého Jeseníku, za kterýma jen tušíte, že dělí Česko a Polsko kýžené Rychleby.

mapa.png

Po páté jsme Edgárka ustájili na zupa plácku před bytečkem. A prosím pěkně, asi mi něco uniklo, ale 2+kk zařízený ve stylu domácnosti, ve které všechno licuje, kde si můžete i přeprat a uvařit, aniž by za to někdo něco chtěl navíc… Za tohle 300 kilča na osobu a noc pokládám za čirý altrurismus. Místo nebudu záměrně upřesňovat. Proč?, to se dozvíte později. Ubytováni jsme byli a hned jsme razili do okresního Jeseníku, na náměstí. Papání v Pradědově hospodě super skvělý a opět ceny jak z roku 2005… Pokoupili jsme povinnou dávku pohledů, lambrusco na večer a šťastní jsme za sebou zamknuli naše komnaty.

Ráno jsme si opět přivstali, čekal nás celej den poznávání. Zašel jsem nás ještě zapsat a zaplatit a ani jsem nevysvětloval, že člověk stejného příjmení o devět let mladší opravdu není mým synem (v autě jsem si ale synka svého dobíral, to víte). Hned po snídani jsme vyrazili do onoho nejosamělejšího koutu naší země, směr Javorník a Bílá Voda. Začli jsme od konce (na mapě) v kdysi významným městysu Bílá Voda. Ošuntělý náměstíčko s velkým klášterem a Muzeem izolace, internace a integrace, za obcí šaškec Marianny Oranžské (v hezkým baráku a ještě hezčím prostředí).

Od hraniční Bílé Vody zpět do vnitrozemí musíte projet městečkem Javorník, nad kterým ční zámek Janský vrch. Zdálky připomíná malinkou kopii českokrumlovskýho zámku, zblízka nepřipomíná nic, asi jen Javorník. Oběd jsme si na doporučení paní z info centra dali v hospodě Bukurešť, ve které jsme za hnusnej vývar z bujonu a svíčkovou ve stylu osmdesátek ve školních jídelnách dali skoro pětibábu (ano, jsme debilové, že jsme se nezeptali na cenu menu, co měli napsaný na tabuli). Panenky se mi protáčely cestou na ten Janskej vršek. Výhled z něho široko do krajiny, barák málo opravenej, baba nám zavřela před očima, sotva zmerkla, že bych se s ní chtěl dát do řeči. Otrávení obědem a pipkou kastelánkou jsme sjeli dolů k autu jak lasičky a prchali dál. Jo! V tomhle městě mě zaujalo, kolik ožralů před polednem jsme potkali venku. Lidi tam byli viditelně bez peněz, nebo o sebe nedbají. Celkový dojem (oběd nepočítám) mne děsí, že takto nechci skončit. V pohraničním mikro městě, ožratej potácející se od piva k pivu… Smutný to dnes bylo.

Poslední plánovanou zastávkou byla Žulová, která už na míle daleko trčí do jinak docela rovné náhorní plošiny nezvyklou věží. Mimo té věže, která patří hřbitovnímu kostelu, jsme nenašli nic víc, co bych chtěl zmínit.

Čas jsme měli díky zkrácené verzi Javorníku skvělej, tak jsem popustil edgarovým ořům uzdu a nechal nás přemístit do Vidnavy, která je též u hranic, jen o něco východněji, blíže k Jeseníku. Náměstí tam maj jak letiště, veliký, prostorný, vprostřed symetrická křižovatka v pravých úhlech. Evidentně bývala Vidnava důležitým bodem na mapě, protože takto pravidelný náměstí s křížením cest přesně vprostřed se málo vidí. Města totiž obvykle vznikala živelně, přirozeně podle aktuální potřeby. Tohle je jiný kafe. Tam někdo důležitej kdysi přišel a řekl, že takto to chce. No ale. Krom přisprostlé cedule u řeznictví (něco o tom, co má kdo kouřit, viz níže) jsme se šórli k tamějším mokřadům. A velice, velice dobře jsme udělali. Na samotné hranici se rozlívají nevelké mokřiny s tůňkami, kde jen ptačí řev a zurčení potoka ruší šumění větru. Cítil jsem se báječně, svobodně, zcela volně.

Z Vidnavy jsme už fičeli zpátky do Jeseníku. Furt jsme měli hafo času, takže jsme si ještě vyjeli hore kopcem do Lázní Jeseník. Prošli jen část areálu, kterej se na můj vkus táhne zbytečně prudce svahem hore dole, že být astmatikem pojdu při první vycházce pro cigára. Kosa jak z nosa, fučelo tam. Zajeli jsme do hlavní budovy, kde jsem si vzal nabídku procedur. A jako, ehm. Dole maj hospu za ceny dělnické, nahoře maj hospu za ceny ředitelské. Procedury ani nebudu rozepisovat. Snad jen, že na týden pro dva vám dvacka stačit nebude. Jo. A hodina parkování za 60 mi už přišla vysloveně trapná! Prima ovšem byly výhledy na protilehlý stěny hor a na Praděd (omluvte šum fotky, je to zoom v telefonu). Cestou domů jsme si ještě dali kafe a dopsali pohledy v hospodě na jesenickým náměstí, která nese příznačný název U DVOU ŠTÍRŮ (jako my dva štíři ostravští pod jednou střechou).

Skoro před domem jsme akorát tak dokončili plán na další den: projít si Jeseník (vodní tvrz, náměstí, muzea), zajet na Rejvíz, případně do Hanušovic. Parkli jsme u domečku, pobrali věci a cestou po schodech hlásím:

Max: Ty vole, tady je smrad. Tady něco hoří!
Mazel: To se ti zdá, to je něco zvenku.
Max: Nezdá, něco jak smrad gumy nebo ředidla!

Odemkli jsme náš azyl a mega puch acetonu (nebo toho ředidla) nás posadil na sedinky. Okamžitě otevřít v předvečerní zimě okna dokořán, čekat, než to nejhustší vyvane. Zavřít a zjistit, že to nepomohlo. Obcházet s nosem u zdí a trámů každou píď, volat správcové, že máme v bytě pach, ze kterýho bolí hlava a dělá se šoufl od žaludku. Tak takových bylo dvacet minut po příchodu. Ochotně přijel zaměstnanec, kterej při kontrole zjistil, že dělníci o patro níž pracovali s čímsi, co vyžadovalo chemickou izolaci (tak něco říkal). A to něco po sobě zanechalo onen puch. Dole vyvalil okna, smrad zesílil na úroveň dobliju se do vteřiny, uhni! Pán odjel s tím, že máme hodně větrat a kdyžtak se ozvat. Do toho volala správcová, jestli je to lepší. Bylo, o něco, protože jsme zrovna zavřeli okna. Ulehl jsem s kafinkem, že napíšu tento blog (bez čichové pasáže), když jsem znova začul pálení v očích a motání hlavy. Jak feťák na techu, hnus. Znovu jsem volal paní správcové, že se omlouvám, ale že opět se k nám line odér. Předala mě paní vedoucí, která se 100x omlouvala. To už jsme byli sbalení. Pan zaměstnanec znovu přijel, naznal že v našem obyváku to do rána bez poškození mozku nedáme a s omluvami nám nabízel náhradní ubytování. Vlastně mi ho i paní vedoucí i paní, se kterou jsem pobyt zařizoval, bylo líto. Mají tam fakt krásnou komůrku, která byla včera voňavá aviváží z povlečení a vypucovaná. Jsou na svoje dílo pyšní (a mají být na co!). Ani jeden z personálu nerozporoval nastalou situaci, naopak musím pochválit promptní řešení. Vrátili jsme velmi předčasně klíče, peníze pošlou na účet a jsme zvaní znovu, včetně večeře. S paní vedoucí jsme si pak vyměnili pár textových zpráv, v nichž jsem jí poslal svoje číslo účtu a znovu ji ujistil, že svět se nehroutí. Dokonce jsem se pokusil o vtip, tak snad se jí o něco lépe usínalo. Řekl bych, že pan stavební dozor bude mít zítra v práci perný den, protože paní vedoucí do telefonu sice moc milá, ovšem na adresu stavební firmy a pochybení, které nás dva vypudilo, pronesla několik mnoho opravdu trefných vět, až jsem se červenal. Mě těší, že jsem tuhle prekérku zvládl tak, že jsme byli pasováni do pozice „příjemných lidí“.  A fakt se tam těším znovu, protože prostě ta vana a postel a šumění říčky pod oknem a klid a vůbec!

sms_jesenik.jpg

Musím přiznat, že takto rychlý konec dovolené jsem nečekal a jen sotva jsem po silnici za přeškrtlou cedulí Jeseník skrýval slzy. Drahý byl taky jakejsi povadlej, ale i on to vzal sportovně. Prostě se někomu něco nepovedlo, nebo ho ani nenapadlo, že způsobí diskomfort sousedům o patro výš. Už za odbočkou na Bruntál jsem po oboustranné shodě volal šéfové, že jsme na cestě do Ostravy a že ruším zbytek dovolené, kterou si vyberu později a znovu na Jeseník a na tohle místo. Smála se a smála a přála šťastnou cestu klikatýma silničkama skrze Vrbno pod Pradědem domů.

A tak jsme si zajeli na 24 hodin do Jeseníků, přespali v krásným apartmá, viděli spoustu hezkých míst, volně se objímali a blbli tam daleko ode všech mezi orobinci a travou v mokřadech, pohádali se na poště ve Vidnavě, abychom se už před nedalekou jeskyní drželi za ruce. Doma jsme našli spokojenou Meggie (díky Maruško) a Exiho. Příští měsíc máme v plánu náš již tradiční výroční Špindl a hned po něm Mazel rozhodl, že jedeme do Jeseníků. Tak snad to tam bude dostatečně vyčichlé, zaizolované a personál proškolený, že chemickej smrad ani ostraváci zocelení inverzním smogem rádi nemají a přesto jsou věrní, třebaže ani jeden z nich z Ostravy nepochází. 😉

P.S. V autě jsme mimo jiné dumali nad čichači. To jsou ti, co si koupí pikslu toluenu nebo ředidla a navozují si stavy. Za mě humus na blití a migrénu a vůbec nechápu, co na tom je. Mně stačily jen výpary zdola, aby se mi neudělalo dobře. Čuchat to z hadry před ksichtem… No nevím. Asi zůstanu u kafe a cigaret, z nich mi není blbě. ☕️👍

Reklamy

3 komentáře: „Horskej smrad? Na to jsme my v Ostravě zvyklí!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s