… není to vždy jedno a totéž.

Svatá pravda, která není z mé hlavy, ale která náramně vystihuje novou práci. A jakkoli všechny příručky radí mluvit o bývalých (i zaměstnavatelích) jen v dobrém, myslím, že drobná dávka kritického přístupu k bývalým (i zaměstnavatelům) není ku škodě.

Ve čtvrtek jsem se dle instrukcí dostavil na devátou do nové roboty. Ráno mi ujel bus, kterým jsem chtěl jet, takže jsem z Berouna odrazil tak, že jsem měl celou cestu stažený půlky, jestli se někde nesekneme na D5, pač bych pak přišel první den pozdě. Ne, koráb nás dokodrcal s mírným předstihem, takže jsem si stihl dát kafe a cigo na nervíky.

Přesně úderem deváté hodiny se zavřely dveře zasedačky, ve které jsme v šesti (pět nováčků a pan generální) popíjeli další kafe, tlačili připravenou snídani a podepisovali prezenčku. Každý obdržel harmonogram vstupních školení a workshopů, který k mýmu nekonečnýmu překvapení začínaly a končily (oba dny) na minutu přesně. Mezi námi novými seděla i kočena v černým, Katja. Nastoupila už v polovině července, takže s drobným náskokem se mě ujala. Čtvrtek jsem prožil jako ve snu, všechno lícovalo. Holčina recepční nám rozdala počítače (moje nová Nadřízená jí hned vrátila starej počítač a chtěla pro mě novější kousek), telefony, klávesnice a další ofis nezbytnosti. Šéfka s náma prošla barák, to abychom trefili na cigo a záchod. Pak mě vzala o patro výš, do týmu. Katju jsem už znal, druhá kolegyně kdysi dělala s Mazlem v jednom týmu v Brně, takže i tu znám. Ostatní byli super milí, vstřícní, až jsem si říkal, na čem že tahle firma jede, že to musí být kvalitní matroš.

V pátek jsem fičel do práce, na další den školení, znatelně méně nervózní. Přesnost a dochvilnost se opakovala. Mezi přednáškami jsem si stihl nastavit email a pár přístupů, poklikal jsem protipožární a BOZP kurzy. Ráno jsem stihl ten bus, co jsem chtěl stihnout prvního dne, takže jsem přijel po osmé a mohl jsem proto odjet v půl páté. Doma jsem byl krátce po páté, rozkošnicky jsem se posadil na balkoně, bafal cigo, upíjel kafe. Padla na mě úleva. Měl jsem vnitřní neklid, jestli jsem (jsme) se s tím přesunem z Ostravy neunáhlili, jestli jsme fakt tam, kde máme být. A po kratinkých pochybnostech jsem to uzavřel s tím, že jsme právě tam, kde být máme. Drahý na cestě domů, ja na sesličce s kafem.

No ale že jsem psal o ex. Jako, nejsem úplně zelenáč. Zažil jsem hromadu firem (osobně i skrze zkušenosti kamarádů). A v každé je něco. Jednou na nic management, jindy chaos v procesech, tu podlízání zákazníkům, onde chybějící podpora přímých nadřízených. A pak jsou taky věci, který sice přímo s výkonem povolání nesouvisí, ale který dotvářejí obraz. Někde na to jdou přes xbox (herní konzole) zónu, ve které si klidně můžete dát i šlofíka. Znám taky firmy, ve kterých tolerují pivo k obědu, pracovní dobu rozvrženou jen tak, abyste splnili počet hodin v měsíci… Jsou firmy, který rezignovaly na základní principy zaměstnaneckýho vztahu a firmy, který naopak lpí na důsledným dodržování pravidel. V Brně jsem pracoval ve firmě a na pozicích, ve kterých jsem se nemusel nikomu zpovídat, kdy chodím do práce, kdy pracuju, kdy odcházím. Nadřízení (až na výjimku zcela na závěr) chtěli vidět výsledky, posuzovali odezvu zákazníků, objem a kvalitu odvedeného díla a plnění termínů. V Ostravě v první firmě to bylo naopak. Tam nám hlídali čas strávený fyzicky u počítače, čas mimo open space daleko víc než kvalitu práce. Někdy jsem míval pocit, že kdybych sí pípl příchod včas a po osmi a půl hodinách spánku si včas odpípl odchod, nikomu by to nevadilo. Jistě, byly dny, kdy bylo práce nad hlavu a přesčasů k nevydržení. Klidně 16 směn v tahu. Jenže pak, zejména ke konci, byly dny, kdy jsme fakt seděli, povídali si mezi sebou a svorně čekali, až hodiny ukážou konec šichty. Ve druhé firmě v Ostravě se nehrálo na nic z toho, co jsem popsal. Příchody i odchody se sice evidují v systému, ale nezažil jsem, že by někdo řešil, kdo a proč odešel dřív, či přišel později. Taktéž home office (práce z domu) byla téměř neomezená (pro vybrané jedince). Alespoň na pozicích, se kterými jsem přišel do styku. A to víte. Ne každej je schopnej okřiknout se a alespoň rámcově dodržet bazální pracovní návyky. Znám kolegy, kteří po několika měsících práce z domova museli žádat o reset hesla k PC, protože jim expirovalo (expiruje tehdy, když ho včas nezměníte, na což vás systém furt upozorňuje). Jsou tam lidi, kteří imrvére chodí fest pozdě a odchází mezi prvníma, jsou lidi, kteří si pletou služební počítač s herní mašinou a ještě mají tu drzost chtít po vás, jako po nováčkovi, abyste si objednali dělo, který jim pak výměnou dáte. Jsou tam i kolegové, kteří směnu tráví tím, že brouzdají po webu, hrají hry… Takoví kolegové jsou všude, včetně Brna a první ostravské firmy. Rozdíl ale spočívá v přístupu managementu. Ve druhé ostravské firmě se tohle vůbec neřeší. Zažil jsem situaci, kdy vyhodili manažera proto, že tlačil na svůj tým, aby dělal. Tentýž manažer čelil vzpouře části svých lidí, kteří nechtěli sedět ve sdíleném dohledovém centru. Prostě navzdory nařízení nepřišli na směnu do toho centra, ale zůstali buď doma, nebo šli na svoje patro. Skandální? Jo, tehdy jsem to vůbec nepochopil. V Brně i v první ostravské by za takový chování následoval vytýkací dopis a důrazné varování. V téhle firmě se nestalo nic, jen jejich šéf se pak omlouval, že jsou přepracovaní, že toho mají moc a tak. Jim se omlouval…

Když jsem odcházel, krátce před tím, vzala si mě Nadřízená stranou. Chtěla mi dát svoji zpětnou vazbu a slyšet tu moji. Vytkla mi, že chodím často kouřit a že ne vždy reaguji na první dobrou. Oba body jsem akceptoval a vysvětlil. Z mé strany jsem jí řekl, že by mohla být přísnější, víc manažerkou, víc náročná a důsledná. Prostě šéfka, kterou sice nemusíte mít rádi, ale musíte ji respektovat. Což se nedělo. Prvního dne ve firmě, kdy jsem odcházel s pláčem a připravenou výpovědí ve zkušební době, ležel jeden kolega od nás z týmu na sofa s nohama na stole v přítomnosti Nadřízené, všichni jí furt skákali do řeči, mleli nesouvisející hovadiny, že sotva udržela myšlenku pohromadě tak, aby ji mohla předat. A ani to nebylo k ničemu, protože si beztak všichni udělali po svým. Jeden kolega pravidelně spával (spává) ve spacáku v našem vyhrazeným kanclu, další je věčně doma, dalšího zajímají jen hry, který paří ve dne v noci. Nově příchozí, Maruška, kterou jsem doporučil, mi mnohokrát volala, že to nedává, že neví, co má dělat, protože její parťák tam s ní buď není, nebo spí. Nemá smysl vypisovat, co vše jsem neměl rád. Dojalo mě ale, že při tom setkání na konci mi šéfka řekla, že kolegové by se mnou na dovolenou nejeli. A víte co? Su mega rád! Přesně takto jsem odpověděl: To je dobře, moc dobře! Protože sem nechodím dělat si kamarády. Kdysi, když jsem začínal, mi můj TOP5 šéf řekl: There is no friendship in business (Maxi, v byznysu není žádný kamarádství). Býval jsem moc hodnej, moc náchylnej k zákulisním hrám a moc si všechno bral. Tu větu mám vytesanou v předním mozkovým laloku a vždycky, když se ke mně chová někdo jako dobytek, si ji aktivně vybavuju. Ten šéf tehdy, ten mě měl vysloveně rád. Nabídl mi, abych s ním jel na pobočku do Francie, měl jsem tehdy pomoct rozjet podobnej tým tam. Odmítl jsem, ale jsme stále ve spojení.

Negativně teď vyznívají moje slova. Nebylo všechno jen zlý. Je ale pravdou, že po práci v Brně mi bylo dlouho smutno, často jsem o firmě a zkušenostech z ní (10 let) mluvil. Po první ostravské firmě mi bylo smutno taky, bylo to tam fajn, dobrá parta lidí, fajn šéfové (zejména moje posední Nadřízená DF, ta byla fakt super – náročná, spravedlivá, vlídná ale mající odstup – za mě ideální šéf). Po poslední práci mi smutno není. Jsem za ni rád, posunula mě, pomohla mi ujasnit si, co chci. Vím, že už nechci znovu tým, kterej není týmem, šéfy, který se bojí svých lidí, firmu, která neklade zákazníka na první místo. Raději oželím kdejakej jakože benefit, ale budu vědět, co dělám, proč to dělám a komu tím sloužím.

Víte, ono těžko cokoli hodnotit. Novou práci a firmu sotva znám. Z pohledu nováčka, kterým jsem byl 2x v Ostravě a jednou v Brně, ale můžu s čistým svědomím říct, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Brno i Ova I. si nás nových vážila, nadbíhali nám, snažili se nás co nejrychleji začlenit, zaškolit. Však taky jo, protože čím rychleji se dostane nováček do běhu, tím dřív nese firmě peníze. Ova II. mě nechala od prvního okamžiku tápat, plavat a topit se. K tomu mimořádně nepřátelský tým plný frustrovaných lidí (čest výjimkám – parťák na směně a jeden kolega), kteří zhusta neměli zájem o nic mimo dne výplaty. Nadto, jak se říká, ryba smrdí od hlavy. Pamatuju si, jak náš nejvyšší z centrály na začátku roku blahosklonně tvrdil, jak jsme měli skvělej rok 2018 proto, aby za pár měsíců oznamoval, že firma musí masivně propouštět. Přišlo, a přijde, mi to jako hra, jako hra silnější vs. bezbranný. Sotva se můžete bránit rozhodnutí, který přichází od majitelů firmy (akcionářů), kteří chtějí víc. Při jednom rozhovoru si pamatuju, že jsem řekl, že odejdu, protože se nebudu krčit před zlem v podobě neuváženýho škrtání lidí, který bylo provedeno sice podle zákonů ale dle mého necitlivě (měsíc jsme čekali na zveřejnění jmen, takže se celá firma klepala, kdo bude odejit = produktivita už tak mizerná šla ještě níže = zákazníci, který jsem denně vídal, byli ještě méně spokojení). Tvrdil jsem, a stále na tom trvám, že raději budu v práci za míň, kde si mě budou vážit, než abych měl polámaný obratle někde, kde sice platí dobře, ale jsem jen číslem, nákladovou položkou. Bylo mi odpovězeno, že se mi to snadno říká, když nemám děti a neplatím hypotéku. Jo, nemám. A přesto potřebuju mít práci, neb nejsem rentiérem. Ona se dvacka za bydlení v Berouně, šalinkarta do Prahy a další výdaje samy nezaplatí, že. Přesto přese všechno jsem se nenechal pokrčit, když se rozhodovalo o tom, kdo zůstane a kdo ne. Vím, že někteří lezli do análů odpovědných hlouběji, jiní šli rovnou čarou na HR s výpovědí sami, další se ládovali práškama na nervy.

Negativně teď vyznívá, co píšu. Negativně, protože to negativní bylo. Pomluvy, které se šířily od lidí, kteří mají být diskrétní (třeba manažeři), drby a rozdmýchávání vášní v týmech lidmi, kteří ty týmy mají řídit, řevnivost mezi manažery týmů, velmi slabý vyšší management, absence vize a struktury. Pravá se hádá s levou a zapomínají, že jedna bez druhé jsou k ničemu. Pravák i levák totiž drží příbor oběma rukama, jen v jiným garde, no ni?

Negativní to bylo a přesto jsem si našel něco pro sebe, něco, co (z)úročím. Velice dobře totiž teď vím, že přijde-li první náznak nesolidnosti, neprofesionality managementu, přijde-li jakýkoli tlak nesouvisející s výkonem mé práce, půjdu zas o dům dál. Dal jsem Ostravu, dal jsem Beroun, dám to znovu, bude-li potřeba. Za tohle díky.

Pozitivem z firmy dvojky zůstávají skvělí lidi, který jsem tak potkal taky. Za ně moc díky, za vás jsem rád, protože ačkoli jsme tam všichni tak trochu tonuli na vorech, nenechali jste se otrávit a nakazit všeobecně blbou náladou. O koho jde? Však oni vědí, že Alex, Báro, Maruško, Kubo M., Tome, Kubo S. a další a další!

P.S. V Ostravě nám ve firmě dvojce dělali ovocné pondělky a středy. Totéž se děje i ve firmě v Praze. K tomu ale firma v pondělí, středu a pátek připravuje pro svoje lidi snídaně. Včera jsem se tak nadlábl, až jsem sotva dofuněl na školení. Není to sice o žrádle, ale jako projev zájmu to počítám k dobru!

img_0577.jpgimg_0578.jpg

P.P.S. Nová firma má podstatně přísnější bezpečnostní pravidla. Nově si třeba nemůžu na firemní laptop instalovat aplikace dle uvážení. Což je dle mého jedině dobře. Tzv. portable verze (aplikace, co se neinstalují) her sice existují, ale pokud vím, tak zdaleka nejsou tolik propracované, tedy jsou téměr nehratelné. Dál pak home office – jeden den v týdnu bez nutnosti diskuze, další dle domluvy. Super, protože i to je tvrdší. Telefony (přístroj i SIM) primárně jen pro firemní účely. Použití i k soukromým hovorům ano, ale jen na česká čísla a s rozumem. To je další změna k tvrdšímu a lepšímu.

P.P.P.S. To víte, že jsem taky nebyl vždycky na sto procent. Cáral jsem po nocích na cigo před barák, míval dlouhý noční hovory a tak podobně. Jenže. Za sebe můžu říct, že jsem třeba ani jednou v práci nespal, nekroutil se před povinnostmi, nehledal důvody proti. Naopak. Moje původní snažení dělat věci dobře a na první pokus se nesetkalo s příliš velkým nadšením. Arogantní čurák Max se tak postupně zařadil do stáda, aby nevyčníval. Těžko se to popisuje, aniž bych nevyzníval sebeobhajobou. Sotva ale můžete chtít dělat něco jinak, k čemuž jste byli přijati, když vám zbytek týmu vrchem spodem tvrdí, že tady to takhle nefunguje, že tady nejste v předchozích firmách, že to nikdo nechce a nikoho nezajímá. Stále si myslím, že můj předchozí zaměstnavatel má mega potenciál být lepší firmou. Pro zákazníky, pro zaměstnance, pro sebe sama. A stále si taky myslím, že se při té reorganizaci řízlo málo. Osobně bych víc řízl do managementu. Bez ohledu na vztahy bych odstranil slibovače bez vize, slabochy utíkající před svým týmem, kecky s ústy od výkalů a podobné duše. Všichni tak nějak víme, o kom je řeč, a všichni taky tak nějak víme, že dva tři lidi na správných místech drží tuhle krakatici v současným status quo. V září firmu čeká druhá vlna optimalizace, mluvilo se o dalších stovkách míst k uvolnění, tak jsem zvědavý, jak a jestli se pročistí léty zatuchlé kancly a lidi v nich.

krakatice-obrovska_jcm96dc.jpg

2 komentáře: „OVA epilog: Když dva dělají totéž…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s