Posledních pár dnů na mě častěji než kdy jindy vyskakují různý články a analýzy o tom, jak hodně se v Česku pracuje a jak málo za práci dostáváme. Hluboce jsem se zamyslel a zjistil jsem, že:

Pracoval jsem dohromady pro tři firmy, teď jsem ve čtvrté. Dvě firmy byly americký, dvě skandinávský. V rámci těch firem jsem podporoval stovky různých zákazníků – rozumějte – byl jsem přidělen společnostem, který si u mých zaměstnavatelů objednaly IT služby, mezi který patří jednak fyzickej hardware (servery, sítě…), software (operační systémy, aplikace, databáze…) a taky služby (typicky správa objednávek, majetku, evidence kde čeho a tak podobně).

Začínal jsem pro segment zákazníků z Francie. Z Brna jsem tak mohl sáhnout na IT třeba velkýmu francouzskýmu mobilnímu operátorovi, výrobci kosmetiky nebo pneumatik… Pak jsem se dostal do jiné části firmy, dělal jsem kvalitu pro velikou švýcarskou výrobní firmu. Posledním zákazníkem v Brně byla obří německá banka. V Ostravě jsem pak pomáhal velkýmu americkýmu operátorovi, v druhé firmě jsem měl na starosti třeba finskou doručovací firmu, slepenec banky a pojišťovny nebo výrobce papíru. Teď v nové práci se budu starat o skandinávskou firmu, která se zabývá světovými dodávkami alternativních zdrojů energie.

Proč to takhle píšu? Abych vám následně mohl názorně ukázat, jak se kde pracuje. Pojďme na to:

Francie:

Když děláte pro francouzskou společnost, máte jistotu, že je na všechno času dost. Termíny schůzek, požadavky na dochvilnost a přesnost jsou vysoké, ale když se nezadaří a nejsou splněny, nebývá z toho nic víc než krátkej hovor a bu bu bu. Kolegové ve Francii drží obědy na dvě hodiny, takže když z kanclu v Česku nutně potřebujete, aby někdo třeba v Lyonu zvedl zadek a jel osobně restartovat server, máte smůlu. Oběd má přednost, stojící fabrika na léky počká. Francouzi s vámi budou normálně mluvit anglicky, ale v momentě, kdy si budou chtít něco říct, přejdou do svýho jazyka, jako byste na lince nebyli. Po jednání vás budou tahat po večeřích, aby vám nalili víno a nacpali vás jejich delikátním jídlem.

Švýcarsko:

Pracovat pro zákazníka ze Švýcarska vyžaduje velikou odvahu. Švýcaři očekávají, že když jste z Česka, umíte zařídit za pár euro cokoli na počkání. Musíte být připraveni na jakoukoli otázku (i mimo téma), mít podklady a data. Tvrdá data, žádný kecy. Odpustí vám kde co, ale nesnesou nepřesnosti v datech. Budou se k vám chovat uctivě ale chladně, kolegiálně ale stále jako ke kolegovi z Východu. Po jednání se nezdrží ani na kafe, zdvořile se rozloučí a jedou si po svým.

Německo:

Být kolegou/podřízeným šéfa z Německa není pro každýho. Můj šéf posílal ještě o půlnoci maily s pokyny, aby o půl třetí ráno vstal a zkontroloval, jestli byly vykonány. Zákazník, ta velká banka, byl super háklivej na anglickou gramatiku a celkově na image, se kterou jsme vystupovali. Neexistovalo připojit se ke schůzce pozdě, nemít důkladnou přípravu, nebýt si něčím jistej. To se mohlo stát interně v týmu v Brně, ale jakmile jsem seděl na lince s kýmkoli z kolegů z Německa (ať už z německé pobočky firmy nebo se zákazníkem té pobočky), musel jsem být jako oni. Žádný uvolněný vtípky, žádný úvodní jak se máš. Rovnou k věci, krátce, jasně a na první pokus správně. Po jednání si s váma dají kafe, možná krátkou večeři. Nikdy nedojde řeč na osobní témata a budou trvat na tom, že zaplatí útratu.

USA:

Američané jsou milí, ale často netuší, že mimo USA existuje Evropa a v ní Česko. Chovají se přátelsky, velmi rádi si povídají o ničem. Legendární je How are you today? (jak se dnes máš?) dotaz, na kterej se očekává pozitivní odpověď. I kdyby vám vymřela celá rodina, odpovězte, že se máte dobře. Američany totiž ve skutečnosti nezajímáte. Moc dobře ví, že jsou nejsilnější zemí na světě a taky se podle toho chovají. Po jednání nebudete vědět, co si máte myslet. Směsici pocitů strávíte až v hotelovým pokoji, do kterýho vám nechají poslíčkem donést drahý pití, aby ukázali, že USA je země neomezených možností. Osobní témata okrajově zazní, ale nikdy vás nenechají doopravdy nahlédnout dál než na auto na leasing a fotky baráku na drahou hypotéku.

Skandinávie:

Finsko, Švédsko, Norsko i Dánsko – všude se furt debatuje. Nekonečný hodiny meetingů, na kterých se nic nevyřeší, tuny workshopů a školení k ničemu. Když uděláte chybu, tak vás nordickej šéf nezdrbe jak malý děcko. Řekne vám jak líp a vyjádří upřímnou jistotu, že to příště dáte líp. Skandinávci si vůbec potrpí na prostředí, který je nestresuje. Neexistuje, aby vás k něčemu někdo nutil, abyste museli dělat něco, co se vám nelíbí. Na to existuje celá řada programů a nástrojů, na prvním místě je zaměstnanec. Což je sice hezký, ale na druhou stranu my Češi ve skandinávských firmách toho masivně zneužíváme, vizte můj jinej blog o tom, jak si někteří kolegové pletou home office s dovolenou, jak celou směnu spí nebo paří xbox. Jednání se bude protahovat, budete při něm zívat a čelit potřebě odejít na toaletu, cigo, kafe… Až skončí, budete to vy, kdo s díky odejde bočním vchodem na panáka.

Proč se nemáme stejně jako v Německu? (ve skutečnosti se máme v lecčem líp, ale o tom jindy). Protože my jsme v práci zvyklí na protekcionismus, kamarádíčkování, malou domů, kafíčka a obídky a porady na hodiny.

Proč se nemáme stejně jako v Německu? Proto, že nejsme jako Němci. Pracoval jsem s kolegy ze všech koutů světa (určitě víc než 100 národností) a můžu s čistým svědomím říct, že proti Němcům jsme my ostatní žvanilové. My Češi jsme na tom stále dobře. Staletí provázané historie s Německem (a Rakouskem) v nás furt přetrvává a dává nám jakous takous organizovanost. Jsme Francjozef pípl (tak nám cizinci říkají), protože jsme zvyklí vstávat hodně brzo ráno a jít rovnou do fachy. To je třeba pro Španěly nepochopitelný. Francouzi se divili, že ráno hodinu nesnídám, Švédové zas kroutili očima, když jsem řekl, že dělám dobrovolně dvanáctky přesčasy, abych něco našetřil. Jsme směsí kultur a zvyků, která je ale zarámována masivním Deutschland klipem made by IKEA. My Češi jsme plní řečí a síly, dokud nedostaneme možnost se doopravdy závazně vyjádřit, dokud nemáme svoje moudra říct nahlas tomu, komu jsou ve skutečnosti určena. Nemálokrát jsem slyšel deklarace, až se mi tajil dech. Když ale tentýž člověk dostal prostor mluvit o tomtéž s nadřízeným, tak ani nepípl. Zajímavý, že? 😂😂😂

Když jsem dělal tým lídra, měl jsem v týmu 40 kolegů. A vím zcela jistě, že zadáte-li úkol kolegovi z Jihu (tzv. SPGI, tj. Španělsko, Portugalsko, Řecko a Itálie), budete na něho čekat dlouho a budete se muset připomenout. SPGI kolegové jsou zvyklí na siestu, na hromadu hlučné konverzace nesouvisející s prací, na sešlosti u popelníku před barákem, na společné obědy… Dáte-li tentýž úkol kolegovi z tzv. DACH zemí (Německo, Rakousko, Švýcarsko), budete dotázáni detailů, aby bylo jisté, že dostanete přesně to, co žádáte. Naproti tomu třeba u kolegů z Indie (ale i Malajsie nebo Pákistánu) si buďte jistí, že ačkoli vám říkají „ano, ano, ano“, myslí tím „ne“. Východní národy neumí odmítat, jsou super uctiví a úslužní, i když předem ví, že váš požadavek nesplní. My Středoevropané jsme tak nějak napůl cesty. Zdaleka tolik neremcáme jako Jižani, umím mnohem víc říct ne, ale stále v nás není dost preciznosti a tahu na výsledek jak v Němcích.

Netuším, možná se děti v regionu DACH už od školky učí něco jinak, ale obecně mám opravdu zkušenost takovou, že s Rakušany, Švýcary a Němci je radost dělat byznys. Jsou tvrdí, chtějí znát podmínky a všechny detaily předem, zajímají se i o věci, který by vás nikdy nenapadly. Když ale potvrdí, že ano, pak na to není potřeba papír. A totéž očekávají od protistrany.

Proč se tedy nemáme jako Němci, jak se píše furt na webu? Třeba proto, že na rozdíl od Němců se my Češi v práci zhusta snažíme odrbat to až na dřeň, vymýšlíme hodiny ulehčováky a zkratky, diskutujeme a marníme čas věcmi, který mají být jasný. Trávíme taky spoustu času drbama, vyřizováním soukromých záležitostí. Když na nás ale někdo zvedne hlas, umíme makat jak namazaný soukolí. Ve vedoucích pozicích jsme my Češi na nic. Jsme nespravedliví, povýšení, hrajeme na kamarády a ty ostatní… Jen velmi nerad pracuju pod českým šéfem, protože až na pár výjimek to vždycky stálo za prd…

Takže teď vypadám jak fanda Německa a velkej agitátor germánství. A slyším až sem některý hlasy, který křičí: Tak si tam táhni, když myslíš, že je tam tráva zelenější. No, vůbec si nemyslím, že je tam něco zelenějšího. Současně ale nenaříkám, že se Němci mají líp než já, než my tady v Česku. Dobře totiž vím, že všude je něco a že i německej chleba má kůrku. Když ovšem v práci potkám kolegu z Německa, domluvíme se a všecko jede samo. Když potkám Čecha, tak si i přes stejnej jazyk nejsem nikdy jistej, jestli se mě nesnaží obelhat, aby pak slíznul smetanu.

czech-republic-location-map.jpg

P.S. Je jasný, že nejsou všichni stejní, že v Česku jsou výborní lidi, že v Německu jsou flákači. Celkově, za 15 let praxe, se mi jevíme my Češi jako národ, kterej se patlá sám v sobě, čímž ztrácí čas a energii. Kdybychom místo blbostí dělali aspoň to, co dělat v práci máme, viděli byste, jak rychle by ubylo nářků na nízký platy a nevalnou životní úroveň.

P.P.S. Vynechal jsem hodně jiných národností. To proto, že s kolegy z mimo EU, USA a region Indie jsem tolik ve styku nikdy nebyl.

Reklamy

2 komentáře: „Státistán vol#3 Proč se nemáme jako v Německu

  1. Svata pravda, Amen. Tento clanek je zrly na publikovani v masmediich jakeho koliv druhu. Treba v hlavich zpravach na CT1. ;-). Naprosto souhlasim se Vsim co je tam rozebrano a napsano. Zdar.

    Liked by 2 people

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s