Je mi do pláče. Když jsem před třemi lety začal psát tenhle blog, bylo to proto, že jsem se pustil do bláznivýho plánu. Nechat Brno Brnem, opustit svoje rodný město a jít hledat štěstí jinam. Nejel jsem do Států ani do Austrálie, vydal jsem se do Ostravy. Tehdy města málo známýho, o kterým jsem měl hodně zkreslený představy. Pamatuju si, jak mi doma říkali, jestli jsem se nezbláznil, co tam jako budu dělat, jak mi tehdejší au-pair mýho psa říkala, že do takové prdele nechápe, co jedu dělat, a jak se tam jako dostane. Chlácholil jsem ji, že i do Ostravy vedou koleje a silnice.

Pamatuju si na úplně první text na tomhle blogu, Krapet rychle. Bylo to onehda rychlý. S Drahým jsme spolu chodili necelý dva roky, on byl sotva zvyklej na Brno, do kterýho se za mnou přestěhoval, sotva zvyklej na práci ve firmě, ve které jsem kroutil desátej rok. Byl jsem otlačenej a zpruzenej, chtěl jsem změnu. Jednou, v dubnu, to si vybavuju, jsem před usnutím nahlas řekl: Andělé, prosím vás o radu, o znamení. Nechci pomoct ani zachránit, chci a přeji si vidět to, co teď nevidím. Děkuju. Nevím, jak moc další vývoj událostí souvisel s přímluvou, ale do týdne mě našla kočena náborová na LinkedIn (profesní sociální síť), hned mi volala, hned první kolo, druhý kolo, nabídka. Moc jsem nepřemýšlel a řekl ano, beru to. Doma nastalo hutných pár dnů, přesvědčování, přemlouvání, Mazel do Ovy nechtěl, že prej Brno se stalo jeho městem.

Pamatuju si na úplně první noc v tomhle bytě, v ostravským bytě. Noc, kterou i po letech cítím a žiju. Noc na podlaze bez matrace, v pokoji bez ničeho, noc, která byla krásná. Další noci, objevování a touha najít to, za čím jsem sem šel.

Pamatuju si na první den v nové práci, po kterým jsem oba svorně šli na zmrzlinu. Oba plni nadšení, plni optimismu, plní všeho.

Pamatuju si taky náš svatební den a další krásný dny, na slzy a hádky, na spaní v obyváku, na úmrtí mojí milované psice flekaté, na příchod Jeho Kočičího Veličenstva pana Exiho, na příchod nové psice flekaté. Pamatuju si na rajzy kolem Ostravice a Odry, na stovky tichých chvil u soutoku Olše a Odry za Bohumínem, na Radegast den, na procházky kolem dolu u Chlebovic. Pamatuju si na nerváky při přejíždění do školy na trase Ova>>Brno, na únavu po šňůrách nočních, na kolaps a na sanitku, co mě vezla noční Ostravou, na půlkulatiny Drahýho, na kamarády z práce Michala, Marušku, Alex…, na prima šéfovou DF z první ostravské práce, na rychlou výpověď celýho týmu vloni v srpnu, po které jsem na pár dnů myslel a konal roli učitele u Prahy. Pamatuju si to všechno. Ranní barevný kaleidoskopy prašných zrn ve vzduchu, kterej se v mlze měnil na smog, na hovory s Martičkou, při kterých jsem byl jejím průvodcem, na Hradec a Miluš, na…

Ležím v ostravským bytě na podlaze. V druhým pokoji, na matraci, nikoli tolik spartánsky jako poprvé. Včera jsme přijeli po měsíci, doopravit byt, vyladit padající omítky, pořádně uklidit, zabalit posledních pár věcí. Přijeli jsme pozdravit známý na hřišti, podřystat s Maruškou. Já jsem přijel rozloučit se. S kamarádama, s hřištěm, s naší krásnou ulicí, s domem, s bytem, s vůní na chodbě, kterou jsem si vybavil hned, jak jsme včera vstoupili za vchodový dveře. Když jsem včera odešel dřív z práce, těšil jsem se na vlak, na cestu. Pak jsem vystoupil ve Svinově a začal slzet. Volala mi máma, tlumil jsem proto emoce. I tak poznala, že jsem naměkko. No, no, zas to tak neprožívej, však jste na lepším. No, nejsme. O tom později, ale sakra nejsme! Zítra máme odjet po druhé a já si tuze přeju zastavit čas. Přeju si jednu svoji tichounkou noc, svoje zálety temnou kuchyní, s rulandou v ruce na svým puntíkatým sofa, s nohama v teplých ponožkách, poslouchat rytmický bouchání z fabriky na trubky nedaleko od nás. Jednu noc tak, jak jsem ji míval rád.

Zítra dáme věci do garáže, kterou si po mně pronajala Maruška. Přijeli jsme tím vlakem, protože Edgar je opět (furt) chabrus na motor. A vlakem těžko potáhnu ložní, hadry, nádobí a kufr nářadí. V deset si má přijet člověk pro postel, ve dvanáct Maruška otevře garáž, ve dvě budeme ve vlaku směr Praha.

Je mi smutno. Cítím silný emoce. Strach, nejistotu, obavy. Miluš mi naposled říkal, že z mýho současnýho psaní čiší negace, prej si to nemám v Praze/Berouně protivit. Snažím se. Snažím si vidět to lepší, hledat svoje lidi, najít rovnováhu a cestu skrze tohle období.

Jenže. Drahý v nové práci vydržel ani ne týden. Moje práce se malinko hroutí. Vy, co mě čtete, si jistě pamatujete, jak rychle jsem pro nadbytečnost skončil v Ostravě v první firmě. Dva a půl měsíce jsem pak byl nezaměstnanej, duševně rozervanej, protože stav „bez práce“ je pro mě skličující. V nové, druhé, ostravské práci jsem narazil na tým, do kterýho jsem nezapadl. Nu což, nechodím tam pro zábavu, tak jsem k tomu přistoupil. Jenže. V dubnu přišlo oznámení, že firma musí šetřit. Několik set lidí šlo ven, bylo odejito. Firma měla přes 13 tisíc zaměstnanců, takže pár set nebylo nijak drastický škrtání. I přesto jsem byl, stejně jako celej náš tým, ohrožen. Rozhodl jsem se jednat, nebýt znovu na pracáku. Jedno se sešlo s druhým a dostal jsem nabídku z Prahy. Drahý tam beztak chtěl jít už dlouho, tak jsem ji vzal.

Nová práce v Praze. Malá firma, něco přes tři tisíce lidí dohromady. Zas v IT, zas pro zákazníky z ciziny. První týden boží. Druhej týden přišel mail. Hádejte, můžete dvakrát. Ano, je to k nevíře, ale i v téhle firmě se musí šetřit. 250 lidí ven, bude odejito. Ostravských zhruba 500-700 hlav z třínácti tisíc bylo takovým lehkým úvodkem do 250 lidských sil z 3000. Jsem ve zkušebce, mám vyšší plat než kolegové, co jsou ve firmě roky, jsem jedinej Čech v týmu… Jo, nahnáno mám, půlky sevřený. Hromada peněz pryč skrzeva stěhování a nový věci do bytu, hromada peněz každej měsíc majiteli. Jeden bez práce, druhej v očekávání, padne-li na něho černej petr. V Ostravě jsem nakonec na seznamu nebyl, nebyl bych propuštěn. Teď nevím. Od toho dne, kdy náš nejvyšší poslal tohle psaníčko, chodím na autobus schlíple, v práci se tvářím, že super, ale je mi na nic. Tento pátek jsme měli video konferenci s generálním. Kupa motivačních řečí, čísel a plácání po rameni. Pravdou je, že ušetřit musíme stovky milionů do konce roku, že odchází několik velkých klientů, že takhle malá firma nemusí třesk ustát, že zatímco v Ostravě byla pravděpodobnost, že los padně na mě malá, teď je podstatně vyšší.

Ležím na podlaze, do uší mi hraje klidná hudba, Mazel furt patlá barvu v obyváku na zeď, kterou kdysi zničil savem. Od včera mluvím o tom, že to chci vzít zpět, že mně v Berouně, v Praze není dobře, že se tam nevidím, necítím, nejsem, třebaže fyzicky ano. Jo, po Brně mi bylo taky smutno, ale jinak. Nostalgicky, melancholicky. Jezdíval jsem tam za Martou, našima, Laurou, do školy. Po Ostravě, ačkoli v ní teď jsem, mi je smutno, jako když přicházím o něco velmi cenného, jako po rozchodu. Zajíkavá lítost, ohlušující bol. Nepoznávám se, nemám ve zvyku tolik tesknit po něčem, co jsem sám opustil. Nestává se mi, abych tolik jel na vlně retro. Když si ale vezmu, co jsem tu zanechal a co mám teď, tak jsem na rozpacích. Udělal jsem dobře? Měl jsem to dost promyšlené? Nepodcenil jsem přípravu? Jistě, nikdo nemohl tušit, že Drahý narazí na firmu, která je nehodící se. Nikdo nemohl tušit (já jsem nemohl tušit), že narazím na firmu, která je v potížích (proč mě brali, když museli vědět, že je zle???). To ale nejsou hlavní neznámé. Ptám se spíše: Co jsem přehlédl, co mi uniklo, co mám udělat jinak, že jsem potřetí během roku v téže situaci? Jsem absolutně přesvědčený, že se nic neděje náhodně, že každá jedna věc má svoje místo mezi ostatními a svůj smysl, který navazuje na smysly jiné. A proto mi v hlavě stále zní: Maxi, něco máš dělat jinak, jinde, jinačího!!! To víte, zas mi šlo do mozku, že bych učil. Na pohovoru jsem byl už na jaře, když jsem hledal něco v Praze. Na soukromým gymplu mě vzali z fleku – angličtina a výtvarka. Šel jsem ale do téhle IT firmy. A teď si říkám: Neměl bych fakt jít učit? Není to jedno a totéž furt dokola? Vloni pokus o učitelství po vyhazovu, letos pohovor před hrozbou vyhazovu, teď to nesmím podělat potřetí!

Stojím na křižovatce. Nejsou tu žádný směrovky. Vidím víc cest, jedna lepší než druhá, každá má pro a proti. Nemám ale ani mapu, ani GPS ani nic. Musím to rozetnout, brzy, rychle. Můžu zůstat tam, kde jsem, doufat, že na mě to nepadne. Můžu obeslat školy a jít učit (v Berouně a okolí by zájem o učitele byl), můžu odejít zpátky do Ostravy nebo do Brna, můžu taky jít úplně jinam, třeba do Plzně, Ústí nebo ven z Česka. Můžu to všechno a vlastně ne hned. Smlouvu v bytě máme na rok, korunek maličko, Drahý moc nechce o změně slyšet…

Nejsem naivní, ale i dnes před usnutím nahlas poprosím svoje anděly, ať mi ukážou, co a jak, kam a kdy. Ať se stane něco, v čem přečtu, že Beroun je to pravý, v čem třeba poznám, že prudký obrat směr Ostrava je na místě, nebo ať se stane něco, v čem rozklíčuju, že něco úplně jinýho, na co jsem doposud nepřišel.

Nevím, ale vím, že teď nic. Že teď jsem moc rozklíženej, rozněžnělej na jakýkoli hlubší úvahy, nedej bože rozhodnutí. Budu dál ráno jezdit korábem silnic do práce, dál šlapat a funět do kopce domů, na balkoně pozorovat vlny v krajině kolem. Počkám, jak se věci vytříbí, jak se co kde vyvrbí. Brno mám jako svoji rodnou hroudu, Ostravu si nechám jako milenku, se kterou se můžu muchlovat dnes a denně ve vzpomínkách a o víkendech in natura. Už teď se těším na jízdy vlakem a hlášení stanice Ostrava hlavní nádraží.

Reklamy

4 komentáře: „Ciao, bellissima OSTRAVA!!!

  1. Noo to vypadana dalsi kotrmelce, ale tentokrate to vydrz a zadna dalsi ukvapena rozhodnuti. Vse ma svuj spravny cas a na spravne rozhodnuti si proste ten cas doprej. Res to az to prijde, proste to zkus vydrzet. Tez to nedelam, ale ucim se to a funguje to. Jen je tezke poznat ten spravny cas. Drz se a nekdy se taky ozvi. Zdar a silu.

    To se mi líbí

  2. Šišmár, to je smutné čtení.
    Ale pod vším tím smutkem úplně cítím spoustu naděje. Jste mladí, šikovní (schopní), inteligentní… Já myslím, že on si vás ten hezký kousek osudu najde, že ta cesta vám bude ukázána, objeví se anděl, a řekne: TUDY.
    Taky jsem názoru, že to chce jen trochu trpělivosti, a rozhlížet se kolem. A jednoho dne se třeba rozhlédnete a zjistíte, že máte Beroun rádi, a on vás.
    Já vím, ono je to hodně o lidech, sousedech, spolupracovnících a tak. Jeden blb dokáže otrávit široké okolí.
    Tak přeju co nejmíň takových blbů, Berouňáku Maxi…

    Liked by 1 osoba

  3. njn – halt se někdy zadaří a namísto obvyklého „Den Blbec“ se objeví Měsíc nebo Rok se stejným přívlastkem … Zcela nepoeticky věřím tomu, že všechno zlý je k něčemu dobrý .. (jestli ne, tak mi to, prosím, neříkejte. Díky. :) )

    Liked by 1 osoba

  4. Minulost ani budoucnost sama o sobě není dobrá nebo špatná, nálepkuje ji jen a pouze naše vědomí. Od tebe jsem čerpal naději v době, kdy jsem sám světlé tóny neviděl. Teď to může být opačně. Hlavně klid a žádné radikální akce.

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s