Před časem jsem zmínil, že jsem učinil rozhodnutí, který proniká vším, co mě činí mnou. Je čas, abych si i tohle zapsal do blogu/deníku.

N.E.M.Á.M. P.S.A.! Pro někoho, jako jsem já, tedy pro člověka, kterej se psem žil víc než 20 let, je to divný. Prázdný. Jiný.

Když jsem nastoupil do primy, dostali jsme se švicou psici kříženou, Aidu. Byla úžasná, poslušná, klidná, vyrovnaná. Pamatuju, jak chodila zásadně mezi svýma lidma – vprostřed dvou lidí.

Když jsem začal žít sám, tahle psice zůstala u našich a mě si našla dalmatiní kočena Axa. V útulku v Olmiku to byla láska na první pohled – na první čurání na moje boty. Axa, když jsem si ji vzal, byla jak reklama na hlad. Dalmatiní fena normálně váží mezi 25-30 kily, v závislosti na celkové tělesné konstituci. Axa přišla s krásnýma sedmnáctima kilama a to ji prej v útulku rvali žrádlem vrchem spodem. Pamatuju si, že na cemru (zádech) a po bocích neměla místy srst, že mi ji dali na antibiotikách a s dalšíma práškama. Bydlel jsem ve svým prvním bytě skoro v centru Brna. A Axa asi po dvou měsících se mnou. Hned, jak jsme přijeli domů, našla si mnou předem připravenej pelech. Od začátku jsem věděl, že jsme se našli. Brával jsem ji do kaváren, hospod, ke Svitavě, na Hády, všude. Bez vodítka, bez náhubku. Jednoduše mi kráčela u nohy, nebylo potřeba ji nijak vychovávat nebo korigovat.

Když Axa předčasně odešla, pravděpodobně na selhání srdce po atace epilepsie, kterou jsme zaháněli léky, psa jsem už nechtěl. Jenže znáte to. Našla si mě další psice. A znovu dalmatinka. Odrostlý štěně, který nikdo nechtěl, protože ačkoli papírový bylo nevhodně vybarvený. Jeli jsme pro ni, tehdy jsem ji platil z kreditní karty, abych na ni měl. Paní chovatelka mi ji dávala s tím, že nikdy nebude výstavní, s tím, že jen chce, abych ji měl rád. Měl jsem a stále mám, stejně jako Axu a Aidu. Dappy, Dalmatinka II., se mnou v Brně sloužila nemocným, umírajícím, dětem v domovech, seniorům. Canisterapii jsme dělali, dokud nepřišla Ostrava. Bylo jí už 8 a bylo na ní znát, že už není tak zapálená do práce, že už by raději jen šla ven, nebo hajala na svým. V Brně se se mnou několikrát stěhovala (čtyřikrát, pokud dobře počítám) a na Ostravu si zvykla hned.

Když Dappy přeběhla přes psí nebeskej most, psa jsem nechtěl. Přišel Exupéry. A jak jinak, než opět zvíře, který někdo nechtěl. Drahý furt, že je doma smutno, že potřebujeme novej impulz. S kočkou jsem souhlasil pod podmínkou, že bude rezavá (mám totiž rád Garfielda). Bylo to cestou k Martičce do Brna, kdesi u Hranic na Moravě, když během patnácti minut hledání, vypadl na webu inzerát od paní z Velké Bíteše. Zrzek, jak se u ní jmenoval, jí zhoršoval obstrukční chorobu plic. Ještě furt na dálnici jsme jí volali, druhej den už jsme seděli u ní doma. Kocoura nám dala i s kompletním příslušenstvím a opět, chtěla jen, ať ho máme rádi. Exi teď, pro změnu, zas spí na novým sofa pro hosty, tak bych řekl, že nouzí o lásku netrpí.

S kočkou je to prima. Ale bez psa děs. Asi po dvou měsících bezpsího času jsem začal hledat. A jak jinak, našla si mě další dobrá duše, kterou doma nechtěli. Meggie. Tříletá fena, kterou si původně koupil farář, který ale záhy zemřel. Meg se vrátila k chovateli. Ten mi tvrdil, že byla celou dobu u něho, ale já z jiných zdrojů vím, že měla mezi farářem a mnou minimálně dva další majitele. No. Meg, děvče z vesnice, si v Ostravě zvykala na sílu. Autobus, šalina, výtah, schody, hafo lidí a jiných psů, život v bytě. Všechno to dala. Jen v ní furt zůstával strach. Nevím přesně, čeho se bála/bojí, ale vím, že to strach je. Třeba v kontaktu s jiným psem. Zpočátku nebylo možný kolem cizího psa ani projít, protože drahá Meg byla jak krvelačná saň. Po dvou letech v klidu bez vodítka, jen jsem musel furt hlasem obracet její pozornost na sebe. Po letošním hárání se něco změnilo Něco bylo strašně jinak. Meg začala doma ničit věci (všechno, co nebylo schovaný), soustavně žřát, na co přišla (doma i venku), u tchyně bylo incidentů nepočítaně, včetně jednoho, v němž figurovala jako oběť i matka tchyně. Po napadení psa venku a poslední návštěvě u tchyně, při které padla hromada jídla a tchyně skoro ze schodů, jsem se rozhodl. K rozhodnutí přispěla i fena kolegyně Marušky, která má od Meggie šrám na hlavě. Nechtěl jsem tomu věřit, ale prej tu malou čubinu Meg drapla za hlavu a rvala ji.

DOST! Tohle ne! Meggie jsem dva roky formoval tak, aby se nemusela bát. A ani po takové době to k ničemu nebylo. Maruška, ta kolegyně s napadeným psem, se zná s lidma z ostravskýho spolku na ochranu zvířat. Domluvil jsem se s paní od nich, že pro Meggie najdou novou rodinu. Měl jsem dvě podmínky: Nebude s dalším psem a bude mít zahradu. Oboje je nyní splněno. Meggie si vzala slečna budoucí veterinářka kamsi do kopců za Brnem.

Je to divný. Nemám psa. Cítím úlevu, protože současnej majitel bytu sice proti psovi nic neměl, ale i tak jsem jaksi klidnější, když tu Meggie není. Nemusím neustále hlídat, aby nikde nezůstal ani drobek chleba nebo na lince banán.

Je to divný. Nemám psa, kterýho jsem si vzal s vědomím, že je problémovej. Cítím prohru, že jsem to nezvládl, že se mi nepovedlo tohoto psa dostatečně adaptovat na život s dvěma chlapama a kocourem v bytě.

Je to celý divný. Zvykám si na nemusení venčit, krmit, hlídat, hladit, konejšit a okřikovat, chodit na veterinu s bebíčkem, stříhat drápky a čistit ušiska, chodit k řece nebo jen tak do parku.

Je to divný. Celý hrozně divný. Nemám psa. Po víc než dvaceti letech su doma, v asi osmým bytě v životě, bez psa. Kocour fajny, ale pes je pes. Asi to nedovedu vysvětlit. Kocour mi dává něhu, radost, hebkost a eleganci. Pes, nevím proč, mi dával mě.

Na druhou stranu. A to se počítá velmi! Ubylo nám doma asi tak pět metráků chlupů, dokonce už se můžu najíst, aniž bych měl vlhkej čumák v klíně. Taky spaní je podstatně snazší, protože Drahý jen lehunce oddechuje, zatímco moji psi vždycky za noc pořezali kubík lesa.

Inu. Bez psa a furt Max. Moje milá Aido, Axo, Dappy. Vy, holky, hlídejte nahoře. A Meggie, ty hlídej svoji novou paničku, bo ona ještě neví, že jsi mazel-živel. A kdyby to tam nešlo, u mě místečko budeš mít vždycky!

Packu na to!

dalmatin.png

Reklamy

2 komentáře: „VELKÝ S/BEZ ROZHODNUTÍ

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s