Maxi, vafix, vzbuď se! Prober se, takhle tě neznám, seš jak kocór po kastraci! Ty vole, dej se do pucu! 

J.M.H., 30.01.2020, U Olmerů, Praha 2

Jo, byl jsem jakejsi matnej, jakejsi plačtivej, vyfouklej, na hovno, dámy odpustí – pipinou ke zdi. Halt nejsu tak drsnej, jak bych sám chtěl. Nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu. A říkám, že po letech sebemrskačství a nahazování ofiny o něco výš, to abych nezapadl a byl hodně hustej, si pro jednou můžu dopřát být sám sebou. Být měkkýšem, být citlivej a přecitlivělej. Nakonec, a to jsem připustil na počkání v té hospodě U Olmerů, svět potřebuje i samce, kteří se sem tam nechaj válcovat svýma emocema, kteří sem tam namísto slastnýho předení dýchavičně lapají po luftu. Oni jsou to totiž titíž samci, které pak potkáte, když se potřebujete vymluvit, když potřebujete upustit páru, když máte šrám na duši nebo hercně a není nikoho, kdo by alespoň držel hubu a poslouchal. Tak přesně takovej samec jsem já. Emotivní, papiňák bez pojistky, co na srdci to na jazyku. Jako jo, za dvacet let, co mám jakože v hlavě filipa, jsem se naučil svoje nejtemnější odstíny přecedit zubama, aby ven vycházely duhové třpytky. Martička mi kdysi, respektive kecám, furt říká, že je ve mně spousta křivd a zloby a hněvu, kterej se holisticky odráží na játrech. Jo, jaterní testy naposled nebyly jak z učebnice, ale tipuju to spíš na rumika na hřišti.

Sám v sobě jsem se přebrodil tím nejhnusnějším. Závěrem, kterej jsem už popsal víckrát, je, že stojím na křižovatce. Sice v novým bytě, stále ale na rozcestí. Do Prahy jsem šel veskrze kvůli partnerovi, protože jsem cítil, že mu to dlužím, protože on kdysi následoval mě do Ostravy. S partnerem teď nežijeme, tedy se nabízí otázka, na kterou jsem si zatím uspokojivě neodpověděl. Možností je vícero, některý z nich by mne zavedly mimo repulibku.

Když mluvím o bydle. Mám hotovo. Pár frcků, který dotáhnu po výplatě, ale jinak zabydleno, všechno příjemně podle mýho gusta. Znovu se musím pochválit, jak jsem se hrdinně pustil do zásadní redukce svých věcí. A znovu se musím omluvit Mojmírovi, že jsem ho nechal stěhovat třikrát věci, který jsem měl dávno poslat dál… Sorry, šéfe. 😇😇😇

Proč že jsem se dnes pustil tolik do sebekritiky? Protože jsem v momentech psycho stavů hledal útěchu v příbězích, které jsem nemohl najít, které asi někdo někdy už napsal, ale které mě minuly. Tak proto, pro všechny z vás, kteří mě čtete a kteří někdy pochybujete o sobě samých, o tom, že jste dobrými lidmi s dobrými vlastnostmi, pevným charakterem a čestným štítem. Vám všem, i ostatním, teď píšu, že i když se někdy obloha zatáhne, že skrze ni není vidět na krok a člověk stojí paralyzovanej ve svých vlastních chmurách, nemění to nic na skutečnosti, že jste stále přesně tam, kde máte být, zrovna takoví, jací být máte. To jen další testík, pětiminutovka nebo pololetní práce, se vám postavily do cesty a do hlavy. Cestu najdete rychleji, v hlavě se to rovná o něco později. Ale nebojte, i nejdehtovější oblaka se jednou rozčísnou a vy to uvidíte všechno jasněji než jasně, ostřeji než ostře. Tak zřetelně, že se budete sami před sebou stydět, sam nad sebou lomit rukama, kam že jste dali v tom bezčasí rozum… Inu. I to je součástí cesty, nové zkušenosti, dalšího dílku do mozaiky, kterou můžete namalovat nebo napsat na blog nebo si nechat pro sebe.

1 komentář: „Na Hromnice o Maxe více

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s