Tento týden je nabitý událostmi po okraj. Sedmý týden, asi magické spojení čísla 7 se sedmi dny, na které nevěřím.

seven-hearts-884173

V pondělí jsem byl pro svůj klid v Domě světla na testy, ve čtvrtek mě Dana doprovodila pro výsledky. Vše v pořádku. V tomto místě musím apelovat na všechny, kteří kdy hanili práci neziskovky, která zařízení provozuje, že snad podporuje narkomany a další zjevy. Nevím, možná, že tam chodí i závislí, já jsem potkal samý hezký lidi, nikdo z nich dle mého soudu pokoutně v záhybu stanice metra jehlu po kapsách roztřesenou rukou nehledá. Prostředí mají krásný, personál velmi milej. Vše proběhlo hladce, bez zbytečného čekání.

unnamedhiv

Po výsledcích jsme s Danou vyrazili okouknout okolí Florence a našli jsme hospodu U Mrtvýho ptáka v Karlíně. Burger i vývar skvostný, pivo za normální cenu, pan vrchní řízek jak hrom. Dana se hecla a jak se znovu položila do studia angličtiny, donesla si sjetinu anglických vulgarizmů, které chtěla, abych jí osvětlil. Tu se chci zastavit a podotknout, že jsem dostal zpětnou vazbu, od Dany, že prej můj blog slohově upadá, prý ztrácím švih a glanc, protože minulej článek o italsko-českém jazykovém přátelství nevyzněl nikterak vtipně. Inu, je to jednoduše tak. Kdykoli se setkáte s jakýmkoli cizím jazykem a jeho mluvčími, vždycky začnete používat mluvu lidu. Nepamatuju si, že bychom kdy s kolegy nebo kamarády vedli akademické dialogy v jazyce Jejího veličenstva. Proto si myslím, že přehnaně se bránit přiléhavým výrazům je spíše známkou pokrytectví a blazeované snobské povrchnosti. Češtinka, stejně jako jiné jazyky, jsou živé organizmy denně tvarované svými mluvčími. Jazyk přirozeně kopíruje potřeby vyjádřit pocity, emoce. No a ruku na srdce, když vás někdo nahněvá, když se vám něco nepovede… říkáte vážně bezvýhradně jemináčku, krindapána, achichouvej…? No nic. To jen tak, abych si malinko napravil reputaci. Když jsem listoval Daniným seznamem slov a obratů jadrností, překvapilo mě, jak byl autor vynalézavý. V českém sloupci byla slova, která jsem jaktěživ neslyšel. Nejvíc mě zbořil potměpich.

entrance

Včera jsem šel s Katjou a její bandou do kina Evald na film Role člověka v rámci Severské filmové zimy. Děj nebudu ani naznačovat. Film mě ovšem nadchl a nejvíc jsem si užil jiný než anglofonní zvuk. Finštinu sice znám od Katji, ale jen maličko, protože spolu mluvíme anglicky a její mateřštinu slyšívám, jen když mluví s někým do telefonu. Finština má proti češtině podstatně jinou melodiku, přízvuk neklade na první slabiku jako my, v toku slov se ozývají zvučné r, ej, aj, en. Zejména pak koncovka en je zajímavá, protože ve slovech, která na en končí, je důraz na poslední písmeno -n.

role_cloveka_2018_plakat

Po kině jsme vyrazili do nedaleké Kozlovny a odtam pak kamsi do klubu pozdravit známý známé. Děvčata nakonec rozhodla, že se přesuneme do klubu Friends, který je známý svojí profilací pro LGBT minoritu. Bylo už po půlnoci a chtělo se mi spát, ale nakouknul jsem. Plac narvanej tančícím davem, dal jsem si jedno pivo a po krátkém přihlížení tanečkům jsem se odporoučel. A tím započala moje noční pitkä matka.

Před klubem jsem mrkl do map, kam na zastávku šalin. Lazarská byla nejblíž, proto jsem našel peron u Národního divadla. Po čtvrt hodině přifuněla malá šalinka linky 93, na čumáčku měl vůz Vozovna Pankrác. Schoulenej v myšlenkách sám do sebe, nastoupil jsem a nastavil si odpočet 15 minut, po kterých měla přijít moje zastávka Kobylisy. Du uší jsem si pustil soundtrack z filmu Jestřábí žena a odolával pokušení usnout. Naproti mě ve voze seděla dívčina, mladá, tak kolem dvaceti. Za ní seděl kluk, nad kterým visel jeho kamarád. Oba tlačili cosi mastnýho do hlavy a byla jich plná tramvaj. Když v tom toho sedícího napadlo dělat srandu (asi to mělo být vtipný). Tou mastnou věcí začal zezadu drbat slečně do vlasů, druhej začal tutéž osůbku popichovat, jakože se omylem dotkl jejího ramena. K mému úžasu kočena odolávala asi dvě zastávky a když se otočila se zlostným výrazem v obličeji, aniž bych přes sluchátka slyšel, co jim řekla, prudce jsem v prázdné tramvaji vstal a postavil se velmi těsně k opěradlu sedadla té holky, div že jsem se rozkrokem neotíral o její rameno pro změnu já. Nenuceně jsem tak stál za ní a čekal, co bude dál. Chlapci naštěstí pochopili, že mezi mnou, rozumějte dvěma metry a sto kily člověka, a madlem sedačky ruku neprostrčí, takže jsme je s holkou nechali vystoupit asi o pět zastávek dál, aby mi za další dvě věnovala plachý úsměv a zmizela sama ve tmě. To už mi dávno zvonilo upomenutí, že budu vystupovat i já. Jak jsem kontroloval pořadí stanic, uvědomil jsem si, že linka sice správně, ale… Ano, děti, ano, ale opačně. Namísto na sever města jsem projel Nusle a byl kdesi v Praze 4 před konečnou. Kolem druhé ráno, v tenké bundě, bo odpo přece bylo teplo, malinko podlomenej staropramenným pivem a totálně ztracenej, pohrával jsem si s myšlenkou, že to dojdu. Mapy mě ale rychle vyvedly z omylu – 13 kilometrů neznámým terénem bylo nad moje síly. Plánem B se stalo počkat na tutéž linku a projet Prahou zpátky k divadlu a nahoru do Kobylis. Jo, to mě uklidnilo, ale další pohled do telefonu a odjezd za skoro půl hodiny indikoval zánět močového ústrojí a týden na antibiotikách. Nakonec jsem povolil a opět v mobilu jsem si objednal uber, kterej mě za dvě stovky dovezl až před barák. Když se za mnou zavřely dveře, začal jsem se sám sobě smát, jakej jsem kretén, že přece není možný, abych vlezl do blbé šály. No, tak jak vidno, možné je všechno.

boh_kob

Pro mimopražské dodávám, že z Pankráce do Kobylis je to fakt přes celý město. Jako kdybyste v Brně chtěli dojít z Komárova do Řečkovic, v Ostravě z Dubiny do Hrušova.

Dneska jsem se rozhodl nic nedělat. Mám tu sice prádlo na poskládání, další na sušáku, chtělo by to vysát a celkově poklidit. Dnes ale ne, dnes mátový čaj, upeču si bábovku, konečně začnu znovu číst Příběhy z parní lázně a budu se oddávat severopražskému klidnému odpoledni.

4 komentáře: „Pitkä matka linkou 93

  1. Milý Maxi,
    kdysi jsem měla jet tlumočit na Vrchní soud. Z Mostu do Prahy. Vstala jsem hodně brzo ráno, a radši šla na dřívější vlak.
    Až někde na Karlovarsku jsem pochopila, že tudy cesta do Prahy nevede a v nějaké díře se snažila sehnat spoj zpátky na Prahu. Nakonec jsem si musela vzít taxíka. Když jsem jím projížděla výchozím bodem, tedy rodným Mostem, vduchu jsem si nadávala do… no, do krav, které mohly ještě spát a pak si koupit luxusní botičky.
    Na soud jsem dorazila v posledních vteřinách, splavená, vzteklá, rozechvělá:-) A pointa: těch několik tisíc cestovného jsem si nikdy nenechala proplatit, takže nula od nuly pošla :-)
    Tím chci říct, že je nás, bloudících duší, víc…

    P.S. Někde vedle jsem viděla vykoupaného kocourka. Nechci dělat vlny, ale – pokud tedy nejde o parazity, nebo že se to čuně vyválelo v ho*vně – z pozice chovatelky jedenácti i více koček sděluji, že kočky by se neměly koupat. Píšu to sem, protože je mi ho líto, už se tam nechci vracet.

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s