5. dubna 2020

Nedělní rajzy světem mé tvorby mě přivedly i do záložky „rozepsané“. Text, kterej teď publikuju, vznikl ještě v Ostravě, dopisoval jsem ho pak v Berouně a v Praze, abych se k němu dnes vrátil po čerstvém zážitku z Penny. Račte vstoupit do světa ducha mdlého, do světa, v němž je jeho uživatelům dobře, protože nemají čím pochopit, že to jde i jinak.

Jo a neberte se (to) moc vážně, někdy jsme natvrdlí a na facku všichni! 🙈🤦‍♂️

DfP-sO9XkAAtNVY

24. června 2019 – 04. dubna 2020

Tohle jsou dvě slova, kterýma mě v dětství častovali, když jsem dělal něco, co nebylo povoleno. Seš nevycválanej hulvát!, zprcala mě kolikrát matka v šalině, když jsme někam jeli a bylo mě moc, když jsme někde byli na návštěvě a dělal jsem rutyku, když jsem nepozdravil souseda v baráku, když jsem tahal podrážky o asfalt (miluju slovo pro tahání podrážek o zem – škrontat), když jsem donesl poznámku za nevhodné chování ve ŠD od pí. uč. Hulatové, když jsem ve vlaku na chatu v tunelu přeřvával lokomotivu, když…

Mrkl jsem se víc po slově hulvát a znamená přesně to, o čem to dneska tuna je:

Slovo:
hulvát
Význam:
krajně nezdvořilý, neomalený až hrubý člověk, hrubec, hrubián, nezdvořák, neomalenec

Podstatně více matoucí je mámin přívlastek nevycválanej. Nepamatuju si totiž, že by se mnou kdy chodila cválat, že by mě lonžovala jak hřebečka na krátké uzdě a dlouhé šňůře, abych se jí nesplašil. No, i přesto to říkala velice dobře. Býval jsem divoký dítě a cvalem se řítím doteď.

A i přesto se vědomě snažím, aby mě nebylo nikde moc. Abych netelefonoval v MHD, nezavazel v obchodě nebo na peronu, abych… K tomu dbám, abych nezpůsoboval chemickej poplach ve svým okolí zápachem, odívám se přiměřeně roční době a příležitosti…

Takže cože, jako. Sou lidi vážně debilní, jak onehda prohlásil profesor Höschl v roce 1991?

„Třetina obyvatelstva ČR je slabá duchem, každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik a cca polovina obyvatelstva má podprůměrný intelekt.“

Fakt. Nemám o sobě přehnané mínění, netrpím narcisovským syndromem, ani bych neřekl, že jsem hvězda, na kterou se stojí fronty. Furt mi ale vrtá hlavou, proč existují lidi, kteří jsou stejnými lidmi jako já, kteří se chovají zásadně jinak. Vemte třeba nákup v marketu. Po vjetí na libovolný parkoviště libovolnýho nákupáku přestávají platit pravidla silničního provozu. Přednost zprava, předvídání, ohleduplnost? Ale kdeže. Auto mám domlácený od nákupních vozíku jen proto, že se bodrý důchodce ve svém renoltovi nevešel do dvou míst a musel ausgerechnet parknout deset čísel od mýho špíglu. Když jsem onoho pána jemně upozornil, že mi sedřel lak, dostalo se mi tolika ujištění o mé slaboduchosti, že jsem se rozhodl nevěnovat mu déle ani minutu.

Nebo třeba ve veřejné dopravě. Pamatuju si, jak jsem kdysi jel z Budějovic do Brna autobusem. Cesta dlouhá, bus v sobotu pozdě večer téměř prázdnej. A chlapec sotva plnoletej si celou cestu značně hlasitě vyměňoval dojmy se svojí slečnou. Nepochyboval jsem o jejich vzájemné náklonnosti, neboť jsem za tři hodiny nuceně vyslechl tolika pikantností, že by kolega de Sade bledl závistí.

Vidím to denně. Lidi jsou hloupí, tupí, omezení, nedisponující bazální schopností chovat se úměrně situaci. Kdepak. Jednou člověk čelí brzkému rannímu teroru hlasité hudby sousedů, jindy musí překousnout neurotickou prodavačku, která háže s nákupem, pak zas třeba mistra světa v mega vytuněným autě, jehož rok výroby se shoduje s rokem narození řidiče. Místy propadám skepsi, kam se to řítím(e), proč to takto je, proč není víc matek (a otců), kteří plísní svoje děti za podstatně drobnější prohřešky? Byli jste třeba v poslední době ve fast foodu? Já jo. V jednom z těch, kde dělají burgry. Maj tam samoobslužný dotykový terminály, na kterých si objednáte. Před dvěma z nich (z celkového počtu 4) stála rodina. Bylo jich jak z malotřídky a super halasně řešili, že k hranclím tatarku a na číza tuhle omáčku. Osmdesátikilová slečna dcera (odhadem tak osm let) reagovala na matčino to už stačí odplivnutím ráže mistra dlaždiče – slovník oné dívenky mi opravdu vyrazil dech.

Když zůstaneme u stravovacích provozů. V Ostravě máme nákupák Karolina, na jehož střeše se můžete najíst na terase s krásným výhledem na Beskydy. Musíte mít ovšem štěstí, abyste nestolovali (alespoň se o to zkuste pokusit) s čerstvými majitelkami občanských průkazů, který si krom pitomé konverzace musí nutně pouštět rádoby světáckou hudbu z přenosnýho reproduktoru. To vám až nechutná kafe, který doposud nebylo zlý, zmrzlina jaksi hořkne, protože ani myšlenky, že se ozvete, vás nepovzbudí, protože je vám jasný, že cokoli řeknete, může být a bude obráceno proti vám. A tak jen sedíte a odevzdaně dožvýkate poslední sousto, vdechnete to kafe, abyste cestou kolem dívčin hudebních kličkovali mezi odpadky, které jim upadly od pusinek a ručenek. Řeknu vám, toto je přesně moment, kdy mě svrbí nejen rty, ale kdy se musím vysloveně nutit neřešit věc krátkým procesem.

5. dubna 2020 – pokračování

A tak bych mohl pokračovat do zblbnutí. Prakticky každá cesta mimo byt se nese ve znamení křupanství a agresivity říznuté diagnózou persona simplex v její nejpozdnější fázi. Zrovna jako dneska. S rouškou na obličeji jsem se prosmýkl výtahem a celej blaženej si po několika dnech dopřál nákupní orgie potravin a vína v místním marketu. Zfoukl jsem to einz, zwei a u pokladny už už tahal kartu, že zaplatím. Starší dáma přede mnou vkládala svůj nákup do tašky, pokladní pečlivě v rukavicích markovala, vše běželo jak po drátkách. Až se v ruce ženy markovací objevilo zakysaný mlíko. Zákaznice vzala poslední z regálu a zrovna měla smůlu, protože na obalu chyběla celá etiketa, včetně čárovýho kódu. Následný rozhovor mezi dvěma ženami přede mnou se mi nechce rozepisovat. Představte si seniorku se zažloutlou protézou, která se v boji o mléčný výrobek metamorfovala do chrabré prsatice Xeny hrdinně bránící flašku poživatiny. Pokladní nervově zvládla tucet pokusů o dobytí a když po třinácté zopakovala, že se jménem obchodu omlouvá, ale bez kódu nemůže výrobek prodat, hnulo se ve mně děcko. Jak jsem si do té doby udržoval doporučenou vzdálenost dvou metrů, chvatem jsem přiskočil k paní s hůlkou a škvírou mezi linií vlasů a lemem roušky jsem s největším sebezapřením zavrčel, aby paní zaplatila a šla domů, že v obchodě pro ni (už) není bezpečno. Babka cosik prskala, ještě jednou zkusila uzmout mlíko, prej přišla jen kvůli tomu, ale když jsem ji podruhé ujistil, že pro ni prostor před kasou právě přestal být bezpečný, zaplatila, ustoupila a svědomitě brblala,  že to tak nenechá, že chce mluvit s vedoucí. Rychlostí světla jsem narychtoval svůj nákup do tašky a při placení jsem seknul pohledem za sebe. Měli jste vidět tu úlevu dvaceti lidí za mnou, že i na ně ještě dnes dojde řada.

P.S. Nikterak neznevažuji stáří a jeho mentální či jiné schopnosti. Jen mi přišlo, že zrovna ta paní v Penny krásně ilustruje hloupost a nadmutost, o které jsem původně loni v červnu začal psát. A ne, nebyl jsem nakupovat ve vyhrazené době a ne, paní si nedala říct a v prodejně zůstala i přesto, že jí jiná slečna mile nabídla, že jí pro to mlíko zajde zítra. Holt, nejhorší je srážka s blbcem! 😤🤯🤬😂🤣😆

58ebb75e-c763-5e89-a0f3-fd2376603d6b

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s