Jo, su líná zdechlina, ausgerechnet taková, o jaké básnil kolega Baudelaire. Jen s tím, drobným ovšem podstatným rozdílem, že zrovna Baudelaire proklatě rýmoval o své lásce, sic se někomu mohou zdát jeho metafory příliš brutální, i já su hozenej na kraj cesty.

Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,

s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;

a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.

A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.

To všecko klesalo a stoupalo jak vlna
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.

Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.

Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.

Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.

– A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!

Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.

Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlím jsem uchoval!

— Charles Baudelaire — přeložil František Hrubín —

Jo, přiznám se, že mám krizovku. Školní. Marně v sobě hledám zbytky sebekázně a sebezapření, abych konečně začal pracovat na rešerších a esejích. Mimo načtení půlky fakultní knihovny mám(e) i v tomto semestru sledovat záznamy přednášek a ty pak sepsat do ucelenéno resumé. Pfff, matně si vzpomínám na jistou současnou umělkyni, shodou nešťastných okolností jí někdo dal doktorát umění, která vydřeně popisovala svoji performance, ve které zobrazovala motiv ztráty panenství. Všude červená barva, falický symboly a jedna dívenka vprostřed. 🙈🙉🙊

IMG_0126

Umělci jsou na tuti divní, bo když si přečtete vyznání lásky zabalený do otevřenýho břicha, z něhož se pod horkým sluncem dralo černo larv… Ehm, asi nejsu dost konceptuální a soudobej, protože bych nechtěl číst nebo slyšet miluju tě ve formátu rozkladu kadáveru nebo bestiálního grupáče s pannou. Kdepak.

A tak pošontávám kolem počítače ve víře, že třeba bude vybitej či havarovanej. Není no, a tak se tu už naloguju do ISu, že si aspoň přečtu pokyn, jak mám práci vyrobit, jindy zas už mám otevřenej word a tvořím hrdinně úvodní list. Jenže. Neviditelná ruka mě drapne vždycky pod krkem a táhne na cigo, kafe na balkon, dřystat s kamarádama nebo si hajnout a číst. Sám sebe se snažím přesvědčit, že je to laláč, kterej dám ízy pízy (jako easy peasy = levou zadní, snad by se to psalo česky takto).🤔

image-asset

Děckaaa! Konečná totok! Havárka tisíc! Měsíc bez pravidelnýho režimu a já su lemroidní lenochod nabývající rozměrů statného slona! A to, prosím pěkně, zas sedím na balkyšu, sluchátka na palici, retko v koutku a kafe u psaní blogu! Kámoška Anička mi to včera vpálila dobře: Kdybys tak pilně jak svůj blog psal věci do školy, seš dávno profesor! Pravdu má, děvče, jen co je pravda. Jenže, znáte to. Kdyby, kdyby. Kdyby nebyly blogy, bývaly by byly rešerše, kdyby nebyly bývaly byly balkony, mohly klidně být i eseje.

Ne, nadsazuju. Vychrtím se, vykasám tepláky o něco výš a s tzv. Sitzfleisch, jak mě nabádal jeden můj bývalý nadřízený, sepíšu hotovou filipiku o defloraci panen, o slůvcích něhy umně skrytých za drakonickými oponami. No a pak si třeba konečně sednu pořádně na obě půlky svýho zadku a když už su v tom školním systému (ISu) přihlášenej a word mám cajk, napíšu všechny požadované á čtverky, po nichž budu o krůček blíž k cíli. K cíli, ve kterým sice nebudu rozumět motivům a pohnutkám současných umělců, ale budu o tom moct psát fundovaně pro dosažení cílů dalších. Aneb cíl není cílem, cíl je cestou k cíli. Jak filozofické, že. 😜📚🎓

Všem přeju prima mrskut, moc se mi nenavalte, abyste mohli ocenit kvalitu dnešního Maxova plkání a hlavně, hlavně se mějte rádi v dostatečné vzdálenosti. Jeden nikdy neví, kdy se bude pevné zdraví hodit. Jednou pro akademický slohy, jindy pro vyznání lásky. Pa, puseny moje!😘❤️😘

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s