Jak víte, v lednu se ze mě stal Pražák. Cajzl, jak říkáme v Brně. Všechno to probíhalo hekticky, po velmi svižném přesunu z Berouna ku Praze, věci na hromadě v garáži, pracovní a denně potřebné cetky vprostřed hostinského pokoje u Dany v domě. Trpěl jsem jak pes, už jen proto, že jsem cítil vůči paní domácí a jejímu muži závazek vypadnout co nejdříve, přece jen si nepostavili barák, aby tam měli nasáčkovanýho trudomyslnýho podnájemníka.

20191228_191813780_iOS

Zadařilo se. Po haluzi jsem podepsal nájemní smlouvu na maličký obyvák plus mikro kuchyně a ložnička. Byteček v pátým poschodí ze sedmnácti. Byteček, kterej jsem v rekordním čase vytunil do soukromé komnaty mladého muže, kterým za pár týdnů před karanténou a po ní prošla řada návštěv, včetně Dany na noc. Byteček, kterej svými okny na východ skýtá překrásný výhled na zelenou oázu stromů vkusně zasazenou mezi nevysokou okolní zástavbu. Je mi tu moc dobře, zvykl jsem si na titěrnej sprchovej kout, zvykl jsem si, že když vařím, musím na lince velikosti poštovní schránky neustále všechno přemisťovat, zvykl jsem si, že parkování se limitně blíží bojovce „najdi si svého dopravního policistu“, zvykl jsem si, že Edgar je chudáček domlácenej od ostatních hráčů téhle bojovky. Mám to tu rád.

20200531_175038

Praha je veliká, ale zase ne tak moc, aby i přespolní nevěděli něco málo z místního místopisu. Každej zná Hradčana, Vyšehrad nebo Vltavu, však jsou taky na pohledech a kde všude jinde. O severní čtvrti, která není ničím zajímavější než ostravská Poruba nebo brněnský Řečkovice, byste se sotva kdy dověděli, kdyby… Kdyby se na rozloze hafo fotbalových hřišť nevyjímal šaškec. Dnešním korektním jazykem psychiatrická nemocnice, kterou znají fakt všichni. I ti, kteří neví, kde Praha leží. Jo, máme tu blázinec a je krásnej. Rozlehlý park plný dřevin a cestiček a klidu vás vtáhne, aniž byste dvakrát rozmýšleli, jestli smíte vstoupit do areálu ústavu. Smíte, o tom žádná.

4dd30ab293a4285407564b084a76fbeb173ce466

Podobně jako jsem kdysi trpěl na předsudky vůči Ostravě a jejímu rázu a tehdy zkresleně vnímané „kráse“, podceňoval jsem i Bohnice. Jo, před drahně lety jsem sem jezdíval z Brna pravidelně za známým, bydlel v paneláku s parádním výhledem na celou Prahu. Jenže to je patnáct či více let. Vzpomínky na známého vybledly, obrazy lesoparku s vyhlídkou na řeku a město, ve kterém se rád člověk zapomene, mi zůstaly. Když  jsem se během let sem tam objevil v Praze, vždycky jsem si udělal zajížďku. Když jsem pak bydlel v Berouně, bral jsem sem Drahého. Byl jsem tu s Martičkou v den jejích narozenin, když jsem jí přijel přát z Ostravy do Brna. Byla to tehdy noční akce, v devět jsem zavelel k nástupu na palubu a před jedenáctou jsme stáli v mrazivé narozeninové noci nad zářícími kulisami od Dukly po Žižkov. Pamatuju si, že když jsem do Prahy, ku Praze, ještě jen jezdil za Danou na návštěvu, jeli jsme onehdá hledat zimní bundu pro Milého, aby ji dostal od Ježíška. Jak jinak, museli jsme projet Prahu napříč, od Krče do Bohnic, abych zrakem spočinul na místech, která třebaže zcela cizí vyvolávala ve mně deja vu: Tady jsem doma! Mockrát jsme tu pak byli, nejen s Danou, seděli v KFC v nákupáčku Krakow, pili kafinko na lavičce před místní knihovnou, která stojí na centrálním náměstí. Očima jsem těkal po domech, sledoval cvrkot aut a představoval si, jak a kde bych tu bydlel.

FB_IMG_1590953496720

Letos v lednu jsem dotěkal, dopředstavoval si, dosnil. Stal jsem se hrdým Bohničanem, úředně stvrzeným azylantem ve zdech starobylé vsi Bohnice, která dnes poněkud stranou pozornosti skýtá venkovský pel říznutý městskou příchutí. Mám, podobně jako kdysi v Ostravě, vnitřní potřebu hájit a bránit neprávem vysmívanou vesnici, ve které spolu žije skoro tolik lidí, kolik se jich vejde do Berouna. Mám nutkavou povinnost brát to tu za své, stejně jak jsem s hrdostí a pýchou jezdíval před roky vyprávět dětem do Čech o tom, že Ostrava je překrásná. Zatím jsem si prošel Staré Bohnice, část areálu šaškecu, vyhlídky nad řekou. Ochutnal jsem místní produkci piva Šedivák (desítka lepší, dvanáctka moc hořká, speciál Jantarový a Lesní plody výtečný). Poznal jsem skvělou hospodskou v Domečku, což je hospůdka u busové točny na zastávce Poliklinika Mazurská, viděl jsem Tři bohyně v tom lesoparku, kam chodím moc rád…

93414235_255387635640492_5944852182162472960_n
IMG-bcb56b0592fd527e35420351561a0b53-V

Není to ani půl roku, co jsem se dvakrát stěhoval. Není to ani rok, co jsem opustil Ostravu, obrečel svůj druhej domov, kterej se během let stal domovem prvním. Není to ani pár měsíců, co jsem zažil otřes a noci trávil bezesným čučením do tmy, pláčem v naději, že mě unaví natolik, abych konečně dal průchod únavě. Je to všechno jak přehrávání filmu na maximální otáčky, děje se to překotně, jedno přes druhé. Jako když míjíte krajinu vlakem a nemůžete si okny prohlédnout pole, lesy, louky, kopce, jako když matka začne rodit a není už cesty zpět, dítě chce dál a dál, ven na vzduch a chce to hned. Vnímáte jen pohyb kupředu, jen stahy rvoucí vás tunelem, křik rodičky a nakonec dojatý pláč radosti.

Dnes jsem poslal paní bytné výpověď s omluvou a nabídkou, že jí přenechám část nábytku, který jsem nedávno koupil a vlastní krví slepil, když jsem ho s rumem v hlavě šrouboval. Později jsme spolu mluvili a vše dobré, paní majitelka rozumně kývla na vše, co jsem jí jako omluvu navrhl. Je to tak. Po týdnech odloučení se věci mezi mnou a Manželem daly do pořádku natolik, že jsme schopni spolu znovu žít. Zkouška proběhla už v Berouně, kde jsme přečkali mnohatýdenní karanténu. Zkouška nedopadla na výbornou, ale ukázala, že nejsme natolik zranění a zasažení, abychom nemohli navázat na to hezké, co jsme nestihli zničit.

A zkuste hádat… Jak se blížila výpovědní lhůta v Berouně, bylo čím dál nutnější najít jiný byt pro dva a kocoura. Historie se opakuje, jak jinak vysvětlit následující:

Když padlo rozhodnutí v roce 2016 změnit práci a přesídlit z Brna do Ostravy, stačilo jen vyslovit přání nahlas, aby se soukolí rozběhlo. Stačilo jen odpovědět na inzerát práce, jen si nechat pomoci místními k bytu. Celé to bylo hladké, na jeden tah, ačkoli i akci Ostrava provázely komplikace, nebyly ničím proti komplikacím, které jsme museli řešit při dalším rozhodnutí přesunout se. To bylo vloni, po jednom vyhazovu z práce pro nadbytečnost v roce 2018 a po druhém oznámeném propouštění v roce 2019. Stačilo opět jen říct nahlas: Chci práci v Praze. A stalo se, uspěl jsem na druhém pohovoru ze dvou. S bydlením to bylo mnohem, mnohem horší, dokonce se se mnou chtěl jeden realitní člověk soudit, protože jsem couvl z předdomluveného obchodu. Stěhování bylo plné stresu a těžkostí, až jsem si říkal, jestli to nebyly signály, že nebyl správný čas.

Jak byla Ostrava dílem okamžiku, Beroun porodem, byly Bohnice první v zásadě opět příjemnou několikadenní, týdenní povinností uspořádat si bydlení. A stejně tak Bohnice druhé. Jen pár ulic od současného bydla jsem narazil na inzerát na krásnej byt. Tři pokoje, z nichž jeden křičel, abychom z něho udělali pracovnu a důstojnou komůrku pro hosty, obyvák s velkým balkonem, kuchyně zařízená pro pohodlné vaření… Nevím jak, ale věděl jsem, že tento byt je tím správným. Odpověděl jsem majiteli, ještě ten den dostal termín prohlídky na další den, po víkendu podpis smlouvy, předání klíčů. Opět to šlo samo, přirozeně, bez pochybností a bolestí. Věděl jsem, že jakmile řeknu nahlas, že chci zpět do života manželského, najdu byt takový, aby pasoval oběma a aby byl v Bohnicích. Řekl jsem, stalo se. Až se mi teď, když tohle píšu, tají dech, až mám malinko strach říct si o něco dalšího.

A tak tu na den dětí postávám, docela s klidem v duši, a sumíruju si, už dost rutinně, co a jak budu stěhovat, kam co dám, jak a kdy poladím stávající byt… S tímtéž klidem v duši, se kterým se denně vracím do Bohnic, ve kterých jsem se začal cítit doma natolik, že i do blízkého marketu jdu klidně v teplákách. Zrovna v těch, ve kterých jsem chodil nakupovat i v Ostravě.

Je to jasný, děcka. Některý věci chtějí čas. Víc času, než by člověk čekal a než je mu milé. S Drahým uvidíme, jsme na dobrém začátku, s Bohnicemi vím už teď, že jsem si vybral dobře. Když už pro nic, tak alespoň pro výhledy na řeku, krásnej park a genia loci, do kterýho zapadám v obleku stejně jako v home office uniformě.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s