Na cestách jsou nejlepší momenty krásy, kterou sleduju skrze okna Edgara, když zrovna jezdí, vlaku, když mi zrovna neujede, nebo autobusu, když zrovna neřeším, kam si v něm dám nohy. Včerejší cesta do Brna autem byla epesní. Polovina dálnice mě donutila zpomalit na vycházkové tempo, proto jsem měl víc než hodinu času kochat se krajinou Vysočiny. K mému překvapení jsem přejel dé ajnc bez jediného postávání již za tři hodiny a jak jsem zaparkoval před Martiččiným domem, bylo jasný, že dovča se vydaří.

Martička se zdržela v práci, měl jsem tak neplánovej prostor pro rozjímání. Udělal jsem si ovesnou kaši a posadil jsem se na zahradu pod borovici. Dvě křesílka a stolek trochu stranou hlavnímu pódiu zeleně, hrnek poživatiny v ruce, spousta času jen sám pro sebe. Kdesi od sousedů voněla růže a cosik, co nevím, jak se jmenuje, ale pronikavě mi to evokovalo prázdniny v dětství, které jsme trávili na jihu Moravy, kousek od Moravského Krumlova rok co rok.

20200703_142305_HDR

Později jsme šli s Martou na večeři a smáli se a smáli. Martička, jakkoli je lékařkou, bezezbytku splňuje rčení o kovářově kobyle. Hercna jí hapruje, ale k doktorovi ne a ne, nedej bože, kdyby jí tyran v bílým plášti chtěl vyšetřovat nebo operovat. No co už, zatím se stav dá zvládat léky, i když zákrok by přinesl trvalou úlevu.

Dneska jsem se vyhajal královsky. Před půl osmou, jak jsem naučenej se probouzet, jsem mrkl na hodinky a slastně jsem Maxíka otočil na druhej bok a nechal dál spát. V deset, když se ozvala malá potřeba, jsem Maxíka znovu otočil s tím, že ne-e, žádný vstávání. Po poledním už nebylo zbytí. Za odbíjení dvanácté z kostela jsem posnídal včerejší véču, co nám zabalili, spolkl prášek na tlak, abych si u něho vzpomněl na Martičku, přidal B komplex, kterej jsem si nasadil na tiky v oku a jal jsem se uvelebit se znovu pod borovicí.

s_46649

Světlý den sice není tolik tichý a myšlenky těkaly jedna přes druhou, přesto jsem znovu začul vůně z okolních pozemků. Vyřídil jsem pár hovorů, domluvil se s Martou, že pro ni přijedu do hospicu. Když už tam budu, zajdu pozdravit svoje bývalé klienty, pokud ještě nejsou v Pánu. Večer bych se měl potkat se svým nejlepším kamarádem, těším se na něho. Zítra po víc než půl roce k našim na oběd a pak hurá domů, do Prahy.

20200703_153002_HDR

Včera cestou do Brna a dnes pod borovicí, mi došlo, že Praha se stala mým domovem. Kdysi, když jsem jezdíval z Ostravy do Brna, jsem míval návaly nostalgie po svém rodném městečku, po štatlu pod Petrovem a Špilasem, po Svratce a Priglu a Hádech. Do Brna jsem jezdíval často, i mimo školní povinnosti. Z Berouna to bylo dál a kvůli husté dopravě na D5, D0 a D1 na dlouho. Z Prahy teď, z Bohnic na severu města, je to sice taky na dlouho, ale když se cestou člověk zastaví u Dany na noc, snést se dá všechno.

A tak se těším na dnešek, zítřek v Brně, abych si v sobotu večer sedl na balkoně s lambruscem a naslouchal vzdálenému staccatu pražců na trati dole u Vltavy ve Tróji, abych sem tam varovně zvedl obočí, když sousedce ukrajinské o patro výš hlučně něco upadne na podlahu o půlnoci. Martičce jsem včera líčil krásy Bohnic; divukrásné vyhlídky na Prahu a Vltavu, starobylá hradiště nedaleko původní vsi Bohnice, hřbitov bláznů, který třebaže někteří označují za místo plné negativních nábojů, ve mně vyvolává klid a pokoru…

IMG-59252ddba89b291ad56234887bb4360e-V(1)

Uvědomuju si čím dál zřetelněji, jak jsem dítětem štěstěny, jak se ke mně přidali skvělí lidi, se kterými se můžu měsíce nevidět, abychom volně navázali tam, kde jsme v lednu skončili. Prima totok, prima mít hrstku skutečně věrných přátel.

Prima taky, že jsem konečně v sobě vzal Prahu na milost, že mi sice stále vadí, jak je hlučná, přecpaná auty a lidma, že kamkoli se člověk hne, čeká ho lomoz a kalup, že je nesmyslně drahá a nabubřelá, ale přesto je to město, ve kterým se dá žít. A taky je to město, ve kterým jsem potkal další skvělý lidi, kteří nejsou domorodci stejně jako já, ale kteří ji vzali za svou jako já.

Tak, kocóřiska moje. Mějte fajňučkej páteček, dejte si dnes voraz, bo máme prodloužený víkend. A až budete vorážet, zajděte si třeba zkouknout andělíčka s vystrčeným zadečkem v Brně na kostele sv. Jakuba, Tři Bohyně v parku v Bohnicích nebo skvělou Dolní oblast Vítkovic v Ostravě.

Já jdu zpátky pod borovici, přečíst po sobě tento blog, protože jak su na překlepy a chyby pes, sám po sobě vždycky něco někde zapomenu. Kafinko tam už na mě čeká, páčko.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s