Dovolená ve Smrádi se přehoupla ke svému konci rychleji než rychle, ani jsem se nestihl zrekreovat a bylo po všem. A jistě, dovolená od slova dovolit si meteorologicky proběhla ve znamení deště a zimy, že jsme s Danou a Mojdou při jejich nečekané návštěvě na chatě seděli ve dvou mikinách zmrzlí jak sobí exkrementy. A ausgerechnet, že se ve středu začala obloha vybírat do slunečna, že do Prahy jsme dojeli zpocení ve třech vrstvách oblečení očouzenýho od ohně, kterej nám zgebl na první dobrou, bo dřevo bylo nacucaný jak mořská houba.

V pondělí, den mezi lijákem a lijákem, jsme s babičkou holešovskou rozdělali táborák, že si opečeme buřty. Déšť k večeru ustal, lavečky oschly, takže jsme si mohli posedat kolem liše, tedy kolem velkýho ohně, jak mi babička vysvětlila. Slovo mě zaujalo, pač liša jsem jaktěživ neslyšel, tedy ani netuším, jak ji správně napsat: Lyša, lýša, liša, líša… Na pravopisu asi tolik nesejde, furt mi ale vrtá hlavou, zkama tohle slovo pochází, jakej je jeho základ, jestli je tam líšej, liška, líska nebo co… Budu se muset zeptat Miluš, ta ví, odkud liša vane.

Dana s Mojdou dojeli v úterý, párty na terase byla velkolepá. Prvně jsem viděl Danu piclou, že chodila jak chobotnice, hráli jsme aktivity, srandy kopec. Ve středu jsme odrazili ku Praze, s Mojdou jsme se štengrovali na dálnici, kdo s koho, kdo ho má většího. A je jasný, že Edgarova jednadvojka proti Mojdovu tédéíčku nemohla vyhrát. I tak jsem všechny Edgarovy koně na rovině vyhnal na tachometru k závratnýmu výkonu: 160 km/h, což bylo historické maximum, jehož byl vůz italské krve kdy schopen. Kdo nevěří, nechť se Mojdy přeptá.

Čtvrtek a pátek se nesl ve znamení praní a sušení, balkyš se prohnul pod tíhou všech svršků, který jsem v rekordním čase prohnal výdobytkem píle švédských pracujících. Ještě ve čtvrtek jsem odjel k Daně, abych v pátek měl home office u ní. Celý večer jsme prodřystali jak za mlada, ráno jsem byl sotva schopen otevřít oči na kafe a cigo. Odpo dojel Drahý a Mojda, grilovačka a hra věž, při které musí každý hráč přemístit jednu kostku na vrchol stavby tak, aby ta nespadla, nás zabavila na půlku večera. V žolíkovi jsme vyhrávali střídavě, smáli jsme se, že před půlnocí, když došlo víno, se mi skoro nechtělo do postele, jsem si říkal, jak jsem rád, že se věci urovnaly i ve smyslu mých přátel a partnera.

Jak byl pátek náročný, tak jsme původně víkendovou párty u Dany zkrátili na čau čau v poledne, cestou do Prahy konečně zbavili Edgara nánosů bahna z podmáčené Smraďavky, abychom ve tři jeli busem s Drahým z Bohnic k řece do Troji, že se okoupeme. Prošli jsme od přívozu v Podbabě až ke Stromovce, z ní na Císařský ostrov a dalším přívozem do Trojského zámku. Ten mi učaroval, silně mi evokuje zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou, kolem kterýho je též masivní park s geometrickými obrazci. Jen v Jaroměřicích mají navíc ve středu parku řeku Rokytnou, přes níž se po mostku človek ani nechce vrátit, jak malebně dotváří genia loci.

Ze zámku jsme u ZOO akorát skočili na bus zpátky do Bohnic a protože Drahý slavil svátek, zašli jsme do Domečku na točně busu na jedno. Tam se k nám přidali lidi, který známe od vidění. Jedna z hospodských si asi pustila pusu na špacír, protože všichni už ví, že my dva spolu žijeme, že patříme k sobě. A nikdo s náma nemá problém, nikomu nevadíme, nikdo nedělá oči nebo obočí. Naopak. Tisknutí rukou, seznamovací rituály, zájem o to, odkud pocházíme, jestli jsem Slovák nebo Ukrajinec, že prej mluvím česky s přízvukem… Prima večer, ale hlavní bod nás teprve čeká, sváteční dárek teprve přijde. V lednici se chladí bohemka, prezent čeká zabalen na svého budoucího majitele.

Proč tak píšu o vztazích mezi párem chlapů a lidí v hospodě, ve které jede Ortel a jiný národovecký filosofie? Jednoduše proto, že v současné době v Praze probíhá festival Prague Pride, kterej cílí na naši minoritu, na práva leseb a gayů, na to, o čem si já soukromě myslím, že není potřeba nijak extra upozorňovat. Kolegové v práci se mě ptali, jestli půjdu do festivalového víru. Ne, nešel jsem, nechci a nepotřebuji vykřikovat, že žiju s chlapem a že ho mám rád. Necítím se diskriminovaný, utlačený či méněcenný. Pride je určitě dobrou prezentací všech LGBT, ale v Rusku nebo Ugandě. V Česku, myslím, že drtivá většina lidí vůbec neřeší, kdo má koho doma, kdo s kým žije, má dítě. Alespoň lidem, které jsem měl a mám okolo sebe v Brně, Ostravě, Berouně, Praze… Všem těm to bylo a je jedno. Mají a měli mě rádi pro to, jaký jsem. Nemusel jsem nikdy demonstrovat svoji „normalitu“, skákat za toleranci, jít v průvodu proto, aby si někdo všiml, že jsem na světě. Nechci shazovat druhé, ale nerozumím potřebě upozorňovat na takto elementárně soukromou věc, na ryze domácí prádlo, který dle mého lépe řešit v rámci domácích rozprav, intimních chvilek a večerů na balkoně nebo zahradě. Však já taky nepátrám, s kým má naše sousedka další děcko.

Sedím na balkyšu, vnímám výhní dne propálenou dlažbu, píšu tenhle blog a su rád. Su rád, že pokaždý jaksi samovolně zapadnu do cizího kolektivu, nezávisle na tom, jakej životní přístup zastává. Su rád, že jsme byli ve Smrádi na chatě, kde byla v noci tma tmoucí, až jsem nemohl usnout, že mám kolem sebe lidi, se kterýma se můžu dohádat o pravdu, viď Mojdo, abychom si vzápětí padli do náruče. Jsem moc rád, že jsem součástí velké rodiny lidí a věcí, které jsem si po světě našel a vypiplal a které se mě drží jak klíště.

Tak, kocourci a kočenky. Zkontroluju po sobě překlepy, pustím tenhle text do světa a hurá na kutě. Zítra mě čeká další prima den, chystáme se na Hostivař, konečně se v Praze vykoupat, když Vltava dnes ve Troji nevyšla.

1 komentář: „Přívozská liša

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s