Nazrál čas oprášit zapadlou rubriku Max seriálový, v níž jsem před lety psal o Brně a Ostravě a o tom, jaká jsou to města, jak se v nich žije, v čem jsou jiná a v čem stejná.

Praha je mi přístavem půl roku, tedy račte vstoupit do Maxovy říše ústřižků myšlenek z metra, autobusů, prostě těch, které si zapíšu, když mi drcnou do lokte.

Dnes ráno, v céčku před Florencí, souprava prudce brzdila v tunelu. Musel jsem stát, pač lidí jak much. V nových botkách velikosti 48 s pěnovou stélkou jsem mocně koleny vybral poryv vozu a nápad byl na světě: Distanční podložka. Tak mi přišly podrážky mezi podlahou vagonu a mnou. Až teprve nyní jsem zjistil, že distanční podložka je něco úplně jiného, než obraz, který mi při pružení dolních končetin vytanul na mysli. Podle netu se „… distanční podložky používají pro armování, výztuž nebo obecně pro vyrovnání rozdílů v rozměrech.“ Jakkoli původní námět nesouvisel s rozdílem v rozměrech, rád si půjčuju definici, abych odstavec uzavřel, že Praha je městem rozdílů. Propastných. Ve všem a všude. Super blyštivé domy s drahými auty před pečlivě střiženými trávníky ve Tróji nebo Jinonicích dávají jasně nasrozuměnou, že obyvatelé Smíchova a Libuše mají projet sockou na Ládví nebo Čerňák.

soklova-distancni-podlozka-5mm-zluta

 

Prvně v metru jsem si vzpomněl nikoli na podložku uchovávající distanc, nýbrž na cvičební pomůcku, na níž člověk balancuje, kterou nohama musí udržet v rovnováze tak, aby si nenabil o pevnou zem. Bingo! Balanc, druhý z rysů, o kterém chci dnes napsat.
Do Prahy není vůbec složité se přestěhovat, najít v ní bydlení, práci. Podstatně složitější je se v ní udržet, hledat (mít vůbec chuť začít hledat) mezi Mělníkem a Berounem, Kladnem a Úvaly svůj kousek. Cokoli, pro co se člověku chce ráno překonat rozespalost, vyrazit do věčnýho chumlu postav a aut. Pro jednoho panoramata nad řekou, pro jiného spolek přátel. Balanc, alespoň u lidí kolem mě, jsme hledali a hledáme všichni. Pracovní nároky jsou zásadně vyšší, tempo až drtivě neúprosné v rámci fráze: Kdo chvíli stál, stojí opodál. Už jen potřeba nenechat se vytlačit ráno od eskalátoru do krtka, vmáčknout se mezi auta tam, kde byste za mimopražských okolností ani nepomysleli na vjetí do pruhu. To vše a další vyžadují každodenní dávku agrese, kterou ti schopnější umně maskují hávem asertivity a kterou později odpoledne, večer někteří rozpouští ve fitku, jiní v panáku rumu, aby se ráno mohli svorně znovu prát o svoje místo na nástupišti.

lifefit-balancni-podlozka-balance-ball-58cm-zelena-10365828

Při úplně nepodstatným a z pohledu dne nedůležitým brzdění vlaku jsem se zhoupl v kolenou, přišel nápad s podložkou, abych po přestupu v béčku už v sedě nechal volně plynout asociace. A zapsal jsem si toto:

Ve vagoně metry pod zemí, obklopen spolucestujícími, z nichž většina hluboce pohroužena do ranního bezvědomí se sluchátky v uších a mobilem před očima sotva mohla postřehnout, jak blízko jsme si byli. Někdy si v duchu tipuju, jak se kdo jmenuje křestním. Jestli jsem včera v busu z Kobylis seděl vedle Petry s hezkýma očima a jestli ten kluk s druhýma nejkrásnějšíma nohama nebyl třeba Marek. Asi jsem voyer, když pozoruju cvrkot kolem sebe a se zalíbením spřádám tisíce možností.
Dneska jsem seděl vedle Jany, to vím jistě, protože měla na krku firemní šňůrku s kartičnou. Jana byla dobře oblečená, masakrózně navoněná a hodně nervózní. Bříšky prstů celou cestu bubnovala na lem kabelky, hrála si s řemínkem hodinek a řetízkem na krku, upravovala si stokrát upravenou délku sukně a ramínka podprsenky. Vystupovali jsme spolu, věnoval jsem jí vzdušné ať tě čeká cokoli, to dáš!, abych zmizel opačným východem. Jak Jana dopadla se nedozvím. Vím ale, že třebaže jsme ve velkým městě, každej nesoucí svoji nakládku, nejsme si vzdáleni více než na délku paže, na odstup u tyče, na pár centimetrů mezi hýždemi na sedadlech.

Metaforou jsem si představil jabloň. Košatou, v létě dávající vlahý stín, v zimě chránící půdu před nárazy větru. Jabloň dávno po květu, která na svých větvích nese jablka. Jabloň, která prošla nejedním řízkováním, protože plodí jablka všech možných tvarů a chutí. Za každé jedno jablko jsem si dosadil imaginárního Jardu, Otylku nebo Jarču z metra a busu a sledoval, jak se spolu vůbec nebaví, neznají se, vědomě či nevědomky se tváří, že spolu nemají nic společného, že jsou si cizí. Mám teď pocit, že už ponesu dříví do lesa, když napíšu, že lidi si na jedné jabloni nemůžou být cizí, protože právě z té jedné jabloně pochází, jedna jabloň je nese a vede a živí současně. A je nabíledni, že starost o jabloň by měla být znakem jednotícím, snahou všech jablek.

a0aa4c924efda5c9e8fa0bd53d568a15

Tedy? Jaká je Praha v prvním dílu? Velká. Už jsem si zvykl, že potkat se s Katjou nebo Danou vyžaduje pečlivě poskládat cestu. Předem! V Ostravě jsem jednoduše skočil do prvního spoje a jel do centra. V Praze když skočím do prvního busu, může se stát, a taky stalo, že namísto metra Kobylisy mě koráb doveze kamsi do polí do Čimic, že namísto na Výtoň mě šála od Anděla šoupne pod Petřín.
Pod půlhodinu říkám, že je to blízko, do hodiny to jde. Vzdálenosti hrají roli při výběru práce, bydlení, školky nebo partnera. Marná sláva, nikomu se moc nechce třepat denně hodinu a půl z Čakovic do Zličína. Řekl bych, že vzdálenosti a nezbytné dojíždění se podepisují i na uvažování místních. Už chápu, že hlava zabořená do kabátu, hutná hudba a tlustá kniha jsou jedinými možnostmi jak v duševní svěžesti přežít šrumec z bodu A do bodu B. V Praze, podobně jako při distanční výuce na vysoké škole, se člověk musí naučit všechno sám. A to tak, že rychle, protože zápočet nebo zkouška z pobíhání po peronu metra se nevyplácí, neb tím zmatenec (ano, zmatenec Max) akorát tak kříží cestu k východům ostatním, kteří už si tímto testem prošli.

Praha zavdává vnímavějším příčin k bilancování i balancování stejně často, jako se chodí na malou. Tudleva se zapomenu s kamarádama na pivo, abych zjistil, že jsem utratil třídenní rozpočet, tamhle jedu kolem plakátu koncertu, abych po něm o pět stovek lehčí zjistil, že jsem radši měl být doma. A to vůbec nemluvím o všech možných prohlídkách, exkurzích, výstavách, akcích. Balancuju sám v sobě a před sebou, jestli mám popustit uzdu a porajzovat si dosyta, abych pak papal trávu, nebo jestli to či ono oželet. Jestli si mám pustit do života tisíc a jedno lákadlo, abych pak později zničenej zjistil, že jsem zapomněl sám na sebe. Zatím vyhrává spořivější Max. Balancování nezahrnuje pouze statky hmotné. Citlivější lidé v Praze nutně musí dřív či později zcela přehodnotit všechno, co si kdy mysleli, že je normální. Bez tohoto kroku si nedovedu představit splynutí s ostatními, zařazení se do společnosti města. Pro mě to znamená, že jsem musel a doteď aktivně musím myslet na to, že ačkoli jsem stále Maxem, nikoho extra nedojmu, když dám přednost ve dveřích či pustím v šalině. V Praze na tohle crcání není čas, bo i na metro, jakkoli jezdí každý dvě minuty, se musí pospíchat v levým pruhu jednoho eskalátoru.

hands-reaching-out

P.S. Není vám příjemné pronikání do vašeho osobního prostoru? Ah, tak to Praha není pro vás. V Praze je totiž vše, zejména pak v centru a v MHD, osobním prostorem. Včetně povrchu vašeho oděvu, o který se tu otírá někdo ramenem v tramvaji, onde do vás někdo strčí a potřísní ho kafem v návalu před mekáčem. Máte snad dokonce sociální fobii, či jednoduše nemusíte hodně lidí na malým prostoru? Ah, pak můžu doporučit Prahu a její široké okolí minout, neb tu se čeká všude a na všechno. Někteří na lepší časy, jiní na Godota.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s