Ačkoli teď neležím v betli ale sedím u stolu, pokračuju v PzP, Povídání z pelíšku, sérii.

Narozeniny, naše oboje, proběhly ve znamení veselí a party a nezvykle jiného mixu gratulantů a gratulací. Ne, ne, kdepak. Na dárky a formality si vůbec nepotrpím, ba naopak. Prezenty rád dávám, nerad dostávám, protože při třesení mé pravice najednou nevím, jestli jsem dost poděkoval, jak se mám tvářit, co mám dělat, abych mohl s dárkem zaplout do soukromí a dosyta se poradovat.

Letos to proběhlo jinak. Sobotní první kolo se neslo v duchu cestování. Ráno jsem zavelel, že Edgar a jeho šofér jsou plně k dispozici jakémukoli cíli v Česku. Volba, přání, padlo na Liberec, Ještěd. Po půldruhé hodince jsme se drali houfy lidí k vrcholu, abychom zjistili, že nemáme hotovost a tedy nemůžeme na Ještědu zaparkovat. Nevadí, náhradním bodem se stal viadukt v Kryštofově údolí, posléze KFC v Liberci. Ano, zní to prapodivně, environmentalistika dostala na zadek fest, ale jeli jsme do Liberce proto, abychom mrkli na most, zatnuli jednu z mnoha ran našim kardio systémům. Po příjezdu zpátky jsem ještě honem honem sehnal dort a šlo se slavit.

Moje narozeniny přinesly kupu textovek, přání na fejsu a několik telefonních hovorů. Smutno mi bylo jen chvilku, když jsme šli navečer na procházku do nedalekého parku.

Letos je to divný. Nejen pro nezvyklou atmosféru tíživosti, kterou denně překonávám svojí vrozenou pozitivní myslí. Letos je to o lidech. O těch, který bych chtěl mít blízko a který tam nemám. Pro mnoho důvodů, o nichž ne vždy vím, co ve skutečnosti znamenají, se mi někteří kamarádi a přátelé vzdálili, třebaže se nic nestalo. Možná jsme se vzájemně nasytili, možná, že naše společné cesty se mají rozdělit. Na čas, na furt, to nevím.

Dneska, o rok starší, jsem se vzbudil časně podle budíku. Měli jsme vyrazit do Krušnohoří. Nejeli jsme nikam. Poklad včera nachystal tašku sandwichů na výlet, posnídali jsme několik z nich. Dnes mi přišlo na mysl, že i když lidé člověka opouštějí, neznamená to nic víc, než že se uvolnilo místo pro lidi jiné. Je to tak trochu jako v čekárně u lékaře. Lékař je týž, pacienti různí. Jedni se vracejí, druzí chodí sporadicky, další nepřijdou už nikdy a najdou si lékaře jiného. Takovej je koloběh, tak je to dobře. Ono by se totiž mohlo snadno stát, že i nejlepší doktor spadne do omylu rutiny, bude-li mluvit stále dokola s několika pár lidmi.

Zprávou dne, včerejšího, ovšem není moje momentální citová slabost, ve které vidím sám sebe jako původce všeho zla ve svých uvadajících vztazích.

Zprávou dne je malá, nově příchozí osůbka, která se narodila včera večer nejlepší kamarádce mýho muže. Nedostal jsem svolení zveřejnit jméno ani místo maminky a robátka, proto jen píšu, že mě dojalo, když přišla zpráva, že uzlík radosti a já máme narozeniny téhož dne. A skoro na minutu! ♏️♏️♏️

P.S. Mamka novopečená na poslední chvilku s taťkou novopečeným přemýšleli, že by vybrané jméno změnili. To by ovšem nesměl Maxík poslat ještě nenarozené slečně adresátce v září pohlednici z dovolené. Takže ne, ne, děti moje. Kočenka je tak trochu i moje, vo tym žádná. Máme stejnej den narozky a ještě jsem tak trochu zpečetil její jméno. Náhoda? Nemyslím si. 😉

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s