Jak víte, nedávno jsem měl narozeniny. Proběhly nezvykle. V nejužším z úzkých kruhů. Doma s Mazlem a Exim, později online s pár kamarády. Týden na to jsem se letmo viděl s Katjou, domluvili jsme se, že ji přeperu polštář, bo mám pračku na psí pelíšky, takže polštář v ní hravě zvládnu. Přijela po poledni, v rychlosti jsme si vyměnili pár slov, podala mi tašku s polštářem a dárek k narozeninám.

V úhledném balení jsem tušil knihu, doufal jsem, že nebude psaná finsky. A mýlil jsem se. Originál finský je, překlad naštěstí český. Na 230 stranách poněkud rozvláčně autorka pojednává o jednom a tomtéž. O sisu. Tušil jsem, že Finové jsou národem pevným, vždyť taky jejich zem je půl roku ve tmě, tak musí odněkud brát energii a sílu nezabít se v depresi. Finové jsou mi vůbec sympatičtí. Neznám jich mnoho, ale těch několik kousků mi blízce evokuje moje lepší vlastnosti. Tedy ty, které bych rád pěstoval a rozvíjel na úkor těch nedobrých. Katja třeba na rozdíl ode mě mnohem méně dává najevo svoje emoce, v práci umí být bez chuti a zápachu, aby se ovšem v soukromém rozhovoru rozhořčila do podoby severské bojovnice. Citlivé jádro v tuhých slupkách, chráněné před nepřízní okolí, tak vnímám Finy.

Zpět ale k sisu a k názvu blogu. V knize autorka pracuje, mimo jiné, s termínem „naučená bezmoc“. Sama pochází z Kanady, ve které prožila převážnou část svých dní. Ve Finsku, konfrontovaná s diametrálně odlišným světem, zjistila, že všechny ty dny byly prázdné. Jakkoli dobře materiálně a společensky zajištěná, polykala hrsti prášků na nervy, žaludek a tlak, podléhala chmurám a úzkostem ze sebe sama, z toho, že není v prostředí konkurenční společnosti dost dobrá. Při čtení se ve mně mísilo pohrdání a lítost. Pohrdal jsem hmotnou potřebou autorky hromadit věci proto, aby mi ji bylo líto, protože tak činíme v zásadě všichni. Lepší telefon, větší byt, rychlejší auto, blyštivější prsten a tak podobně.

Naučená bezmoc a sisu. Dva z dalších fenoménů, o kterých přemýšlím. Sám se někdy cítím bezmocný, třebaže si uvědomuji, jak privilegovaný člověk jsem. Uvědomuji si a často ve slabých chvílích vědomě opakuji, že si nemám na co stěžovat, že mám být vděčný a pokorný, protože v Česku se žije dobře, protože na rozdíl od jiných zemí můžu v mezích zákona cokoli, co chci. Odkud ale pramení můj pocit bezmoci? A proč někteří mí přátelé, jakkoli jsou vzdělaní, úspěšní, kultivovaní, propadají podobné bezmoci? Proč se léta odhodlávají předělat si dům, začít se učit jazyky, udělat si řidičák? Uspokojivou odpověď jsem zatím nenašel, ale myslím, že bezmoc, i když třeba neopodstatněná, pochází ve skutečnosti z nedostatku sebedůvěry a sebepřijetí, že si člověk málo věří a klade si sám na sebe nízké nároky. Proto pak, když je vystaven potřebě uplatnit svoji moc, naučeně se krčí a hledá, kde nechal mistr tesař škvíru k úniku.

Naproti tomu jde sisu. Finské slovo, které volně přeloženo znamená odvahu, houževnatost, vytrvalost, píli a dřinu sám na sobě. Kombinaci těchto vlastností, se kterými se Finové nerodí, ale ke kterým jsou vedeni ode dne nula. Jen si představte, že by nám rodiče od prvních krůčků vštěpovali, že nic není zadarmo, že je potřeba nebrečet nad rozlitým kakajíčkem, že je dobré mít ambice a jít za nimi cestou korektní soutěživosti. Nevím o tom, že by moji rodiče měli kořeny ve Finsku, ale mnohé z toho si i po 30 letech pamatuji. Jak mi zejména máma furt dokola říkala, že voják, který jde do bitvy s přesvědčením, že prohraje, už nemusí nikam chodit, protože právě prohrál, že nikdy nesmíš konflikt začít, ale nenech se otloukat, že jediný, na co se můžeš spolehnout, jsi ty sám. Svého druhu sisu po Česku, po brněnsku, zdá se mi teď, když jsem asi v polovině knihy od Katji.

Trochu obšírně si chci poznamenat a vás ostatní inspirovat, že sisu máme možnost získávat všichni. My Češi stejně jako Finové. Ve Finsku se sisu opírá také o saunování a koupele v ledovém moři, u nás spíše o pivo s tlačenkou. Oboje sisu a všechny ostatní ale mají středobod v nás samotných. V člověku a v jeho nitru, ve kterém si musí sám postavit a dobře spravovat důvěru, rozvahu a odvahu.

Zrovna dnes je v Praze mlhavo, ve skoro poledne den ještě nezačal. Skandinávská připomínka, že po půl roce, ve kterém slunce skoro nezapadá, přichází pravidelně půlrok, kdy je pošmourno, bledo. Dnes vezmu svoje sisu na výlet, třeba do Mělníka nebo Hostivaře. A vezmu taky svoji bezmoc, aby se nebála.

P.S. Finská literatura mě moc baví. Od Ježíška z Jyväskylä jsem vloni dostal čítanku současných tamějších autorů. Prima příběhy, které se v mnohém podobají těm, které znám a čítávám u nás, jen je v nich o něco více odvahy a vytrvalosti. Se sisu i bez.

Nejvíc sisu je Exi. Vždy a za všech okolností svůj, jednou protivnej, jindy miláček. Jednou postelový povaleč, jindy akční super kocour. Sisu má a ani nad tím nemusel moc špekulovat. 😊😂😴

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s